V letošním čase podzimní rovnodennosti vzpomeňme, že to je den, kdy před pětasedmdesáti lety v Londýně zemřel v Londýně jeden z geniů dvacátého století, Sigismund Schlomo Freud. Někdy vzniká dojem, že z celého jeho díla zůstalo v obecném povědomí jen úsloví, Freude, Freude, Freude, vždycky na tě deude, eventuálně s variací: Do stáří dojda, kašlu na Frojda, ale to je jen povrchní zdání.

Téma lidské sexuality, tehdy zahalované pokryteckým závojem pseudocudnosti, za jehož vyzdvižení do úrovně vědeckého zkoumání byl Freud osočován jako „pansexualista“, je dnes natolik všední, že se můžeme v bulváru každé ráno dočíst, kolik orgasmů měla minulé noci královská dcera užívající si s princem Velemírem (u něj uvedeny míry v milimetrech).

Nutno upřesnit, že Freud nepopudil společnost vylicitováním sexu; ve Vídni bylo více bordelů, než kdekoliv jinde a lepší lidi si s chutí listovali nemravnostmi v Psychopathia sexualis od Richarda von Kraffta-Ebinga. Své vrstevníky zvedl ze židlí tím, že ve své vývojové teorii připsal tuto prasárnu i oněm něžným andílkům – nevinným dětem. Protože netušili, že problematika vývoje osobnosti bude záhy jedním ze zásadních pilířů psychologie.

Je nesporné, že pud k životu, Eros, je spojen se sexualitou. V této oblasti nám ale Freud zůstal dlužen řešení, protože neustále osciloval mezi pozitivisticky laděným materialismem a německou romatickou filosofií, což v úvahách o podstatě člověka přetrvává dodnes. Neodarwinisté tvrdí, že Homo sapiens se všemi svými duchovními, kulturními a etickými výboji, není vlastně ničím víc, než důmyslným jednoúčelovým mechanismem na pasírování DNA do dalších generací a vyšší kvality mu přiznávají paradoxně biologové. Byl to biolog Stuart Kauffman, který prohlásil: „Zamilovaný pár kráčející po břehu Seiny je v realitě a v reálném pohledu zamilovaný pár kráčející po břehu Seiny, nikoliv pohybující se soustava částic.“

Když je řeč o osobnosti, nepopiratelnou Freudovou zásluhou je objevení a přiznání existence její nevědomé části, ať už ji nazýváme nevědomím nebo podvědomím. Té, která byla odpovědná za to, že si Oidipus musel vydloubat oči, aby uviděl celou pravdu. Životy dnešních lidí jsou placatější než byly životy mytologických hrdinů, to ale neznamená, že bychom netrpěli stejně, jako oni. Jenom, jak napsal kdysi Josef Svatopluk Machar, srdce hyne ubodané, ne mečem, ale špendlíky... Aby se tak nestalo, vymyslel Freud řešení: psychoanalýzu.

Je možné namítnout, že z hlediska hippokratovského požadavku, je mnohem bližší umění, než vědě, což se ovšem o mnoha biologických teoriích duševních poruch dá říci také. Psychoanalýza se svými teoretickými základy ale otevřela dveře řadě psychoterapeutických postupů, které byly a jsou účinné, bez ohledu na to, že je pojišťovny odmítají proplácet a žárlivý Freud všechny jejich zakladatele zavrhl a nazval odpadlíky. Pod jejím vlivem začalo také umění „hledat pravdu v kobkách snu a blázince“. A že našlo! O filosofii nemluvě.

Podívejme se jen na to, čím Freud přispěl do našeho každodenního slovníku. Co pojem, to téma k zamyšlení: Ego, superego a id – Oidipský komplex – popření – Eros, pud života – Thanatos, pud smrti – orální, anální a genitální stadia vývoje – regrese – obranné mechanismy – přenos – protipřenos – přesunutí, vytěsnění – falický symbol – chybný výkon.

Vývoj poznání v oblasti lidské psychiky překonal mnoho pravd, které Freud považoval za nedotknutelné. Abych byl konkrétní, láska nemusí být vázána pouze na sex, jak ukazují nejnovější poznatky. „Bahno mystiky“ nebude vědou asi tak snadno zastaveno, když byla objevena v mozku „centra pro spiritualitu“ a člověk snad bude přece jen víc než drobátko kultivovaný pytel pudů. Přesto Freudovi patří dík za obrat, který při hledání podstaty člověka, měl ve své době odvahu udělat.