Nedávno se v rozhlasové právní poradně jeden spoluobčan dotazoval, zda může soudně vymáhat dluh ze hry, který mu spoluhráč odmítá zaplatit, a odpověděli mu, že má smůlu, protože stát se od toho distancuje a pomáhat mu nebude. V tomto seriálu jsem se ale současně dozvěděl, že když něco prohraje dítě či občan nesvéprávný, nemusí být nezájem tak ostentativní a stát pro ně něco může (ve smyslu zpětného vymáhání) udělat.

Soudní zbavení způsobilosti k právním úkonům je však rituál, který trvá několik let. Vědí o tom své všichni, kdo mají co do činění s lidmi, které de facto zbavila způsobilosti duševní porucha. Navzdory existenci nezpochybnitelných znaleckých posudků, není vůbec jednoduché, aby tato skutečnost byla potvrzena i de iure.

Mám řadu smutných příběhů na toto téma, doufám že to, co zde budu prezentovat, potěší spoluobčany, kteří se rozčilují nad tím, jak se plýtvá věřejnými prostředky na podporu těch či oněch. Tohle jsou peníze na podporu úřední lenosti. Bude to příběh paní Kateřiny, která se pochopitelně Kateřina nejmenuje, protože se jmenuje Alžběta. Ta strávila v psychiatrickém lůžkovím zařízení – až na 2x2 dny – pět posledních let. Ty dvakrát dva dny v rozpětí tří roků byly natolik velkolepé, že nikdo už nechtěl a nechce zopakovat pokus s propustkou.

Kateřina, co se jmenuje Alžběta, má trvalé bydliště a nájem z bytu činí 11 000.- měsíčně. Protože důchod ve výši větších tří tisíc korun na to nestačí, doplácí zbytek majiteli bytu sociálka. Paní Kateřina trvá na tom, že se do bytu vrátí a odmítá jej vyměnit za menší a levnější. Soudní jednání (tedy spíše soudní nejednání) o zbavení způsobilosti k právním úkonům se vleklo přes čtyři roky! A po tu dobu doplácela sociálka měsíčně něco přes 9 000.-, což je sečteno a podtrženo docela dost peněz vyhozených oknem; dnes je to vše již v minulém čase, protože po příslušné době se soud probudil a jednat začal. Celý proces pak byl řádově otázkou minut.

Existuje však daleko rychlejší možnost jak se dobrat kýžené nesvéprávnosti, a to stát se u nás prezidentem. Pak můžete žvanit, co vám slina na jazyk přinese, včetně urážek císaře pána, jaké se dělají ve vožralství, a nenesete za to zodpovědnost. Nemusíte se omlouvat, protože to za vás udělá kancelář. Snad by i dluhy z karet zaplatila.

To se českému národu líbí: chovat se jako utrženec ze řetězu a nemít za to žádnou odpovědnost. Jestliže Němce uchvátil Hitler jako genius průměrnosti, zde je magnetem genius podprůměru.Většina Čechů, Moravanů a Slezanů, nemluvě o dalších voličích, nestojí o svobodu, protože ta je spojena s odpovědností. Téměř dvě třetiny mých spoluobčanů vidí jako svůj osobnostní ideál zbabělce, který nejenže nemá čest, ale dokonce snad ani neví, co tohle slovo znamená. Pravzor je Jarryho král Ubu a Meyrinkův senilní monarcha, který hledaje marně ten správný papír na výstavě hospodářských zvířat omylem přečte projev začínající slovy: A proto vyhlašuji válku... Prolhanost, vulgarita, narcismus a pomstychtivost jsou těmi kýženými vlastnostmi, kterých již zčásti dosáhli a měli by dosáhnout v míře blížící se jejich živoucímu vzoru, jemuž věří. To je paradox – uvěřit lháři! Který si na tom navíc zakládá, že je lhář. Ve stylu výroku jedné Vančurovy postavy z novely Hrdelní pře anebo přísloví, která říká: „Pah! vaše doba již skončila. Je lepší míti hrst moci nežli pytel pravdy.“

Mám pocit, že tohle heslo teď vyšívají na ztracenou prezidentskou standartu, kterou brzy nad Hrad zpátky upevní.