Kdysi jsem pro jednu mimopražskou lékařskou fakultu vypracoval na dožádání „protistresový manuál“ pro mediky, kteří nastupují do prvního ročníku a jsou zahlceni novou situací. Současně se smlouvou dorazilo upozornění, že je nutné prokázat, že jsem dostatečně vyškolen, co se týče protipožárních opatření a bezpečnosti práce. Protože mě od jejich pracoviště dělí ne sice tisíc mil, ale přece jen nějaká vzdálenost, že postačí, když vyplním příslušné testy.

Dostal jsem se do prekerní situace, když jsem zodpovídal otázky typu jak širokou mám mezeru mezi skříněmi (nemám žádnou mezeru, mám v pokoji jen jednu skříň, to si mám řídit druhou?), nebo zda vím, komu mám nahlásit požár. Doma, nebo tam? Dlouho jsem myslel, že to je největší byrokratická tupost, s jakou jsem se setkal.

Ale pak přišly audity a s nimi auditoři...

V příštím vydání Zpěvů staré Číny ponese překrásná báseň, kterou napsal Wang Si-č, nový název: U oddělení orchidejí, protože pojem „pavilon“ vyhlásili auditoři v Bohnicích za pejorativní a důrazně místo něj doporučili pojem „oddělení“.

Auditor vstoupil na kliniku KAR a po chvíli rozmýšlení zamířil k jednomu z pracovníků, na kterého vystřelil otázku:
- Už jste si dneska myl ruce?
- A vy? opáčil oslovený.
Auditor v šoku vycouval...

Jedna jednotka intenzivní péče byla velmi nepříznivě ohodnocena, protože personál tam místo toho, aby se pokorně věnoval auditorům, raději pečoval o akutně nemocné.

Auditorka se pokusila ukrást v sekretariátu kliniky šanon se spisy ležící na stole, údajně proto, aby dokázala, že pracoviště není dostatečně střežené.
„To je toho,“ kontrovala porodní asistentka, „u nás se takhle pokusila ukrást novorozence...“

V sekretariátu nejmenované kliniky (určitě ani v ostatních sekretariátech nejmenované nemocnice) nesmí být pokojové rostliny, protože není vytvořena směrnice na likvidaci škůdců pokojových rostlin. Paradoxem je, že zde přítomné rostliny neměly ani jednoho broučka.

Zdravotnický perzonál nesmí nosit ohrnuté nohavice, byť jsou jim dlouhé, protože by se ze záložek stalo semeniště virů a bakterií. (To je opravdu na palici!)

Za největší zvěrstvo ale lze považovat doporučení, aby personál opustil pojem „pacient“ a začal používat moderní termín „klient. Zdravotník a pacient je zcela jiný sémantický a tedy i faktický vztahový rámec, než poskytovatel a klient. Přál bych vynálezcům té druhé terminologie, aby si jí, tedy té druhé naplno užili. Mnohá ředitelství velkých zdravotnických zařízení se o to snaží, když zavádí fixní pracovní dobu s dodatkem, že který pracovník je tam přesčas, činí tak nezodpovědně na vlastní riziko a kdyby se mu při výkonu povolání stal pracovní úraz, tak žádným pracovním úrazem není, ale je to svévolné sebepoškození bez nároků na cokoliv. Chirurgové, jděte domů, padla! To vám vzkazuje pan ředitel.

Těm naivním, kteří by si mysleli, že klient je moderní a pacient zastaralý, bych rád připomněl, že žijeme ve světě jazyka. Pojem není existence sama o sobě, pojem je dohoda, jak budeme některé věci společně nazývat a jak jim budeme také společně rozumět.

„Pacient“ představuje dohodu o pomoci, zatímco „klient“ dohodu o kšeftu; výhodném jak pro koho. Je-li tedy cílem auditorů (jakým cílům a čemu vlastně slouží, kromě toho, že pro ně samotné tyhle buzerace představují výhodný kšeft, navíc spojený s předváděním vlastní důležitosti?) změnit zdravotnictví na kšeft, je třeba ho jasně definovat. A také říci, že končí principy solidarity a začínají platit tvrdě principy tržní. Adekvátní platy a prachy na ruku! A klienti ať se jdou dohadovat s pojišťovnami.

Můj dědeček vzpomínal na dobu starého Rakouska, kdy železničáři nesměli stávkovat. Nemuseli. Když se dostali do situace, která takové řešení potřebovala, nabídli místo stávky, že budou dodržovat všechny platné předpisy. Když tak učinili, provoz na železnici zcela ochromili.

Jsem přesvědčen, že kdyby v legislativní džungli, která v našem zdravotnictví panuje, udělali zaměstnanci totéž (podle hygienických předpisů by si sestra plnou čtvrtinu pracovní doby myla ruce a lůžko na vyšetření by bylo dokonce prázdné celou polovinu provozu), výsledek by byl tentýž a příslušné odpovědné úřednictvo by si mohlo mnout ručičky nad konkrétními výsledky své práce. A mohli by začít pracovat na zákonech a vyhláškách, které budou – pod hrozbou drakonických sankcí – nařizovat klientům, co mají ve vzniklé situaci dělat. Třeba se navzájem zdravit a zdravit, až se uzdraví.