První prapsové se objevili na Zemi přibližně ve stejnou dobu jako první Alpy. Naši prapředci tehdy něco tušili a začali lézt se stromů na zem. Alpy jsou od té doby stejně odtažité, jako byly tehdy, zatímco ze psů a lidí se stali nejlepší kamarádi.

Sekvence celého genomu našich nejbližších přátel ukazuje, že psi se oddělili od vlků (těch dnešních i těch vyhynulých tajmyrských) nejpozději před 27 000, ale možná už před 40 000 roky, ještě před příchodem poslední doby ledové. K nám se přidali před 17 000 roky. Neučinili tak proto, že by hledali teplé přístřeší, protože v té době se naši prapředkové ještě nevěnovali zemědělství, ale živili se lovem a sbíráním plodů a různé žoužele.

Podle jedné teorie nás psi vlastně naučili psát. Prý tak, že pračlověk si všimnul, že si značkují teritorium. Protože však ani tehdy neměl tak dobrý čich, aby je mohl kopírovat, vynalezl pro označení svého území viditelné značky – základ budoucího písma. Jak vypadalo v jeho podání známé heslo VSTUP ZAKÁZÁN, si může každý představit dle své fantazie.



Podle další teorie se psi od nás na oplátku naučili mluvit a jsou prý jediným druhem psovitých šelem, který štěká a tak se dorozumívá, což můžeme sledovat, když v noci projdem vesnicí. Vlci si neštěknou ani za nic, i kdybychom jim šlápli na ocas a štěkání lišky je ve srovnání se štěkotem psů batolecím blábolením, které by se snad mohlo ozvat jako ukázka primitivních počátků psí mluvy na katedře štěkonetiky.

Podle posledních výzkumů publikovaných před několika dny, psi dobře rozumějí tomu, co jim jejich lidi říkají. Attila Andics a jeho spolupracovníci prohlašují, že verbální signály, které u člověka se projevují jako řeč, nejsou ničím specificky lidským, ale že spojení určité kombinace zvuků s určitým významem je prastarou funkcí, která je vlastní živým tvorům. Příkladem mohou být nejrůznější varovné skřeky. Nesnášenlivost zvuku vyluzovanému kovovým nožem o talíř prý vychází z toho, že tento zvuk je téměř totožný s varovným skřekem šimpanzů.

V lidské komunikaci jsou stavebními kameny slova, která podle autorů uvedené studie těžko najdeme v jiné než lidské oblasti. Dovolím si oponovat: delfíni se rozeznávají “jmény”, typickými soubory fonémů, které pokud jsou reprodukovány “umělým hlasem”, vedou ke stejné reakci – tedy přiblížení delfína – jako když na něj jeho jménem zavolá kamarád delfín. V hejnu delfínů zjistili badatelé jména nejméně u osmdesáti procent jedinců.

Další charakteristikou mluvené řeči je intonace, s níž je věta pronesena. Výrok: to se ti povedlo, může podle intonace nabýt zcela opačných významů. Co se týká psů, jejich trenér při pochvale používá jiné intonace, která je posazena o něco výš než řeč, kterou mluví se psem za běžných okolností. S použitím zobrazení pomocí funkční magnetické rezonance vědci zjistili, že psi dekódují řeč stejně jako lidé: význam slov levou hemisférou a intonaci pravou. Smyslu řeči rozumějí a rozumějí také pochvale, a to i tehdy, když je vyslovena bez příslušné intonace. Podle autorů není vyloučené, že se příslušné řečové oblasti psího mozku rozvinuly výrazněji během domestikace.

Viz: http://www.sciencemag.org/news/2016/08/video-your-dog-understands-more-you-think