Naše ego se brání, když se mu něco nelíbí. Má na to plno mechanismů: vytěsnění, popření, regrese, superkonformitu, reakční výtvory, identifikaci, a také projekci. Je jich ještě víc, ale nechci zdržovat.

Vytěsnění známe všichni a nejlépe je charakterizuje úsloví: Zapomněl jsem na to jako na smrt. Popření je důslednější a podobá se dětskému strachu, před nímž si dítě dá ruce před oči a řekne si: Už to tam není. Definováno je jako nevědomé posunutí reality do podoby, kde bychom ji ráci viděli. Za svoji kariéru jsem viděl hodně popíračů, kteří odmítali vzít na vědomí svoje obtíže spojené s nemocí. Přestože je okolí pokládá za statečné a nepoddajné, není to nejlepší řešení. Medicína pro ně má výraz: pacient z ulice a upozornění, že se často dostavují k prvnímu ošetření se smrtí na jazyku.

Identifikaci vystihuje známá scéna zvaná: My jabka plavem. Lupič a plenitel rožmberského majetku se skutečně domníval, že patří – neb je zeman – na královský hrad, ačkoliv se tam dostal jako loupežník, jemuž byly cestou do boje s Řádem německých rytířů mordy kupců odpuštěny. Regrese vede postižené, že se chovají jako malí frockové, superkonformita zase k tomu, že se chovají jako malí ovčáčkové.

Projekce je vystižena sloganem: podle sebe soudím tebe, nebo též: vlastní výkal nesmrdí. Všechny hnusné vlastnosti je dotyčný schopen vidět na ostatních a připsat jim ničemnosti, které by s chutí sám páchal, nebo tak dokonce činil, a prošlo mu to. Encyklopedie k tomu říká: Např. vlastní averzi vůči někomu si vysvětlujeme tak, že dotyčný nás nemá rád. A psycholog Pavel Špatenka dodává: „Projekce tudíž proměňují okolní svět sice ve vlastní, ale neznámou podobu. Nerozlišené projekce pak vedou ke stavu, ve kterém dotyčný sní svět, jehož skutečnost však pro něj zůstává nedosažitelná. Z toho vznikají pocity opuštěnosti, sklíčenosti a pasivní neschopnosti. Ty jsou – pochopitelně zcela nesprávně, v duchu nadvlády sebeklamu – vysvětlovány objektivními okolnostmi a zlým světem kolem nás. Anebo úplně naopak. Člověk o sobě samotném sice vůbec nic neví, ale všechno ostatní ví nejlíp.“

Když projikující sklíčený člověk hodně pije, a když mu k tomu kornatějí mozkové tepny, dopracuje se rychle a pohodlně k paranoii, neboli stihomamu. To už je psychická porucha vyznačující se bludy o vlastním ohrožení. Postižený člověk třeba míří do divadla a zjistí, že tam nachystali televizní pracovníci kamery, aby si nahráli kus zajímavého představení. Nenapadne ho, aby si to takto jednoduše pravdivě vyložil a pokračoval v cestě na kus, který bude za těchto podmínek sehrán s dvojnásobným elánem. Vědom si své velkoleposti (a také podvědomě skutečnosti, že ho každý jen neobdivuje), bystře usoudí, že ho chtěli nahráváním zneuctít a hbitě se do nich pustí.

Folie a deux potom spočívá v psychické infekci šířící se mezi lidmi, kteří většinou jsou na něm nějak závislí (ti nezávislí ho vidí očima Andersenova dítěte jako nahého krále, na němž nic zajímavého není). Ochota potrefených spřádat konspirační teorie z toho udělá drama hodné druhořadé šmíry. A tak dostaneme spolčení ředitele Divadla Petra Bezruče, Tomáše Suchánka, jenž s předstihem už 28. října vyvěsil tibetskou vlajku s cílem zdiskreditovat naši první dámu, která se tam vydá za týden. Za tento plán náš první pán (takto její manžel) všechny vyplísní (tak jsem se to dočetl), neboť mezitím se do divadla nakvartýrovali hanební pracovníci ČT, aby očekávané pohoršení první dámy natočili a tím první pár zneuctili.

To už je za hranicí běžné lidské hlouposti. Má to však svou logiku. Sice psychopatologickou, ale z učebnic dobře známou. Napřed náš první pán zjišťuje, že „největší počet pitomců na čtvereční metr je mezi novináři“ (projekce vlastních charakteristik), aby nakonec odhalil rozsáhlé spiknutí. Buďte chlapci rádi, že to není Stalin; to byste byli už mrtví a váš popel by plaval v Ostravici.