Prázdniny jsou časem detektivek. Ale najít letos tu pravou bylo samo o sobě detektivní pátrání s překvapivým rozuzlením.

Myslím, že dost pravověrných fanoušků žánru má podobnou zkušenost: Čím více detektivní klasiky přečtete, tím obtížnější je objevit něco, co vás znovu rozechvěje napětím. Éra géniů jako Christie, Simeon či Doyle je dávno ta tam a od té doby žánr literárně uvadá.

Snad jediný novodobý autor, který vrcholné klasiky překonal, je Stieg Larsson se svou, posmrtně vydanou trilogií Milénium. Larsson úplně zboural formální strukturu detektivky a z jejích trosek vystavěl katedrálu. Textura jeho díla je šťavnatá, bohatá a plná dramatických zvratů, prostor má i zdánlivě nepodstatné dějové pozadí. Zcela vás pohltí a nakonec vyplivne závislé, protože chcete víc! Popis hlavních i vedlejších postav je dokonalý a okamžitě čtenáře angažuje. Profil ústřední hrdinky Lisbeth Salanderové nabývá dějem pitoreskních detailů a v celých dějinách detektivky bychom nenašli lépe vypracovanou ženskou postavu, v tomto je Lisbeth plnohodnotným protipólem Sherlocka Holmese. Larsson redefinoval podstatu detektivního románu a ne nadarmo je nazýván Dumasem nového milénia.

Vybuchne-li na detektivním nebi supernova Larssonovy magnitudy, hledají se další hvězdy jen stěží. Napodobím tedy astronomickou stupnici zářivosti 0 až 5 larssonů pro zhodnocení tří detektivek, které jsem letos přečetl. Začnu od posledního místa:

3. Jo Nesbø: Sněhulák

Severská detektivka, do které patří i Larsson, mě přirozeně zajímá, ale málokdy nadchne. Loni mě zklamal Høegův Cit slečny Smilly pro sníh s prvky vědecké fikce, a protože jsem nechtěl udělat podobnou zkušenost s první knihou od Nesba, dal jsem na doporučení kamaráda, který ho má načteného a doporučil mi Sněhuláka. Má očekávání se bohužel nenaplnila. Průměrný detektivní thriller s hodně vykonstruovanou zápletkou mě iritoval zejména šedí postav a opakovaně zdůrazňovaným alkoholismem hlavního detektiva, věčné to téma Američanů i Seveřanů, už jsem na něj fakt alergický. Celkově dávám 2 larssony z pěti a nedoporučuji, tedy pokud vás neláká porcování obětí žhavícím drátem.

2. J. K. Rowlingová alias R. Galbraith: The Silkworm

O poznání více jsem se těšil na očekávané pokračování debutového románu Volání kukačky, který vydala autorka Harryho Pottera J. K. Rowlingová nečekaně loni pod pseudonymem Robert Galbraith. Už těm, kteří potterovskou sérii četli, muselo být jasné, že Rowlingová má pro stavbu detektivní zápletky talent od pánaboha a novou knihou to opět dokazuje. Její velkou předností je schopnost napsat hlavní postavy tak, aby čtenáře zajímaly samy o sobě, ať už je vrahem kdokoli. Kniha jako celek nevybočuje z hranic žánru, ale čte se to výborně a oba díly tedy mohu určitě doporučit, budete se jistě těšit na další. Hodnotím na 3 larssony z pěti, ale pozor, pokračování Silkworm je zatím pouze v angličtině.

1. Ernest Cline: Hra začíná, Ready Player One

Pátrací postapokalyptické sci-fi ve virtální realitě určené původně pro dospívající (young adult) publikum bylo pro mne, stejně jako pro miliony dalších čtenářů, obrovským překvapením. Kniha má úžasné tempo a její popularita dosáhla daleko za hranice geekovské subkultury, která se orientuje v Clinově světě obskurních počítačových her 80. let. Ty jsou jakousi živnou půdou pro hlavní zápletku románu — hledání klíčů ukrytých v hloubi virtuálního multiverza. Rozhodně doporučuji fanouškům detektivní sci-fi a jsem hodně zvědavý na Ernestův druhý román Armada, který by měl vyjít za rok. Jeho hvězda stoupá a ještě o něm hodně uslyšíme. Doporučuji a dávám 4 larssony z pěti.


Máte-li rádi klasické detektivky bez nějakých dějových a žánrových úletů, měla by vás bavit Rowlingová (Galbraith). Pokud vám naopak nevadí experimenty s přesahem do sci-fi, nadchne vás Cline.

Tipy na další zajímavé knihy a články najdete na mém čtenářském blogu Co čtu.