Pokud by měl být svět jedna rodina, Spojené státy by zřejmě hrály roli stereotypního otce. I když stárne, je pořád fyzicky nejsilnější, i když si zadělal velké dluhy, pořád nejvíc vydělává. A také cítí, nebo alespoň to rád říká, zodpovědnost za celou rodinu. Pokouší se usměrňovat i podporovat emancipující se manželku (EU), zatím drží v lati čím dál smělejší a také žárlivé bratry a sestry (Rusko, Čína…), tu a tam přispěje nejchudším synovcům a neteřím (nejméně rozvinuté země), ale v posledních letech mu nejvíce dávají zabrat děti, se kterými cloumá zuřivá puberta (arabské země). Všichni se na něm pokouší být nezávislí a s oblibou ho kritizují nebo zesměšňují. Když ale přijde problém, mobil mu nepřestane vyzvánět. Někdy s vervou, jindy neochotně, pouští se tedy do problémů svých příbuzných, v přesvědčení, že to jsou i jeho problémy, což může, ale i nemusí být pravda. Nejhorší na tom je, že tak nějak podvědomě tuší, že ať udělá cokoli, stejně se nikomu nezavděčí a celé to kolo začne znovu, dokud prostě neodejde do důchodu. Té myšlenky se děsí – protože jak to potom dopadne s rodinou? A s ním?

Odchod do důchodu se zatím Spojených států v nejbližší době netýká. Otázkou zůstává, zda ho angažovanost Američanů v řešení globálních i regionálních problémů oddaluje nebo urychluje. Vezměme si konkrétně nové vtělení války proti teroru – bombardování tzv. Islámského státu.

Islámský stát stvořily dvě krize. Tou bezprostřední je rozpad Iráku a Sýrie. Tou hlubším je dlouhodobá krize arabsko-muslimské společnosti. Řešení obou je zřetelně nad síly Američanů a z historické zkušenosti lze také konstatovat, že Spojené státy těmto krizím spíše přispěly. Bohužel pro Američany je oněch pět arabských zemí, které vstoupily do koalice proti Islámskému státu, spíše součástí problému, než součástí jeho řešení. Tyto země extrémisty produkují, protože jejich režimy neumožňují smysluplnou politickou opozici, mají pochybnou legitimitu a některé dokonce buď přímo finančně podporují extrémistické ideje a extrémisty, nebo nejsou schopny či ochotny takové podpoře ze strany některých svých bohatých občanů zamezit.

Islámský stát, stejně jako jiné organizace globálního džihádu, šíří mezi muslimy jednoduchou tezi: muslimové a „pravý“ islám jsou pod kombinovaným vojenským, ekonomickým a kulturním útokem západních neo-imperialistů, kterým jako užiteční idioti slouží zkorumpované a nespravedlivé místní režimy. Extrémisté teď musí být nadšeni, že na ně útočí dvě bývalé evropské koloniální velmoci, jedna západní supervelmoc a pět arabských zemí. Naštěstí toto vidění světa, včetně úspěšných snah Usámy bin Ládina zatáhnout Američany do války v Afghánistánu (a jako bonus do Iráku), nemělo na muslimy zamýšlený efekt. Globální muslimská mobilizace se nekonala, boje probíhaly pouze na liniích okupace (Afghánistán, Irák) a motivace většiny válečníků byla spíše lokální, než globální. Přesto vznikly Spojeným státům obrovské finanční (podle harvardské univerzity mezi 4 až 6 bilióny dolarů) a reputační náklady. To druhé je z hlediska dlouhodobé strategie proti extrémismu namířenému na západní cíle zásadnější.

Podle dostupných studií vedou k extrémní radikalizaci různé muslimy různé důvody, od touhy po vzrušení, slávě, nebo pomstě, přes snahu někam patřit, až po životní bezvýchodnost a utrpení. Výraznou motivací je právě i pocit ukřivdění. Ideologie ve formě vybraných útržků z náboženství přichází zpravidla až v pozdější fázi radikalizace a slouží k identifikaci viníka a ospravedlnění násilí. Evropské a americké muslimy se extrémisté pokouší radikalizovat tím, že přesměrovávají jejich identitu na imaginární „ummu“ (muslimskou globální komunitu) a následně v nich budí pocit přeneseného utrpení a křivdy, ať už reálné nebo jen vnímané. Jakákoli „bezpečnostní“ interakce (bombardování, prodej zbraní, sankce, podpora Izraele, podpora autoritářských režimů) Západu s muslimy je zdůrazňována jako důkaz systematické snahy o porobení celé komunity, která je podle nich držena v nepřirozeném stavu fragmentace a slabosti v podobě umělých státních útvarů, jejichž hranice do mapy zakreslily západní velmoci.

I když je pravda, že současné bombardování extrémistů v Iráku a Sýrii lze v očích muslimů mnohem lépe ospravedlnit, než invazi Afghánistánu a zvláště Iráku, Američané a jejich evropští spojenci se opět zapletly do konfliktu, jehož počátek i konec leží čistě v arabské, potažmo muslimské společnosti. Oddalují tak převzetí zodpovědnosti místními aktéry a podtrhují džihádistický argument o konspiraci proti vzniku „skutečného“ islámského státu, který má podle nich přinést spravedlnost, sociální kohezi a prosperitu. Extrémistický islamismus je svým způsobem podobný kromě extrémistickému revolučnímu socialismu také extrémistickému nacionalismu. Představme si, že by ve 30. letech minulého století nějaká vnější síla neustále intervenovala v Evropě a držela od sebe (nebo v jednom kuse) jednotlivé státy. Druhá světová válka by se tak třeba nekonala, ale její ideologické podhoubí by se neodstranilo. Koneckonců Evropanům trvalo několik staletí náboženských válek a dvě světové války, než zjistili, že je lepší spolu vyjít, než se vraždit.

Mají tedy Spojené státy nechat Blízký východ prožít si svůj krvavý očistec? Nechat adolescenty, aby si prošli pubertou naplno (stejně jako rodiče, Evropa a USA, ve svých vlastních domácích válkách)? Stojí Američanům za to, aby byli terčem kritiky dokonce i těch zemí, které je volají na pomoc a těch, které si jejich angažování tajně přejí? Má smysl udržovat globální leadership za cenu vlastního ekonomického kolapsu?

Řešení nemusí být tak černobílé. Úplné stáhnutí není v globalizovaném světě možné. Stejně tak není možné přihlížet obrovské lidské tragédii a potencionálnímu ohrožení vlastní bezpečnosti. Pokud ale není světová komunita schopna postupovat společnou a legální cestou, není lepší demonstrativně nedělat nic a nechat výslednou hrůzu, aby se stala rázným argumentem pro reformu a skutečně sdílenou odpovědnost? Není lepší nenechat se vmanévrovat do nevděčné role leadra jednajícího mimo mezinárodní právo? To jsou těžké otázky, ale aniž by se ztratily z dohledu, je nutné pracovat s tím, jak se situace již vyvinula v reálném světě a jak z ní vykřesat alespoň něco dobrého.

Akce proti Islámskému státu by proto měla být doprovázena snahou pomoci řešit onu hlubší krizi arabsko-muslimské společnosti. To vyžaduje od Spojených států, ale i evropských zemí, novou kombinaci stáhnutí a angažovanosti. Stáhnutí vojenských základen, politické a finanční podpory autoritářským režimům a dodávek zbraní. Angažování v podpoře bezpečnosti lidí, ne států. Lidská bezpečnost zahrnuje jak svobodu od strachu (nebýt omezován na základních právech, nebýt okupován), tak svobodu od nedostatku. Lidská bezpečnost je klíčová, protože v samém konci může arabsko-muslimskou krizi vyřešit pouze emancipovaná společnost, ne nereprezentativní vlády a už vůbec ne někdo z vnějšku. Pokud se toto jeví jako idealismus, pak se stačí zamyslet nad tím, kam vedl současný „realistický“ kurz.

Text vyšel ve víkendové MF Dnes (4.-5. října 2014) pod titulkem "Západ a krize islámského světa"