Pokud by záležitosti kolem „Kliniky“, jak by se z mediálního zájmu dalo usuzovat, měly představovat obecnější problém naší společnosti, potom se musím ptát: z jaké „nemoci“ to máme být uzdraveni?


V souvislosti s událostmi kolen pražské, žižkovské „Kliniky“ resp. tzv. autonomního centra se rozvinula pestrá debata daleko přesahující běžný exekuční zákrok. Jakoby se věc dotýkala vážných a obecných problémů společnosti. Zajímá mne v této souvislosti otázka nedotknutelnosti vlastnictví, představy o fetišizaci vlastnictví, jak tuto myšlenku vyslovil jeden o mluvčích tohoto žižkovského uskupení a také představy o „uzdravujícím“ efektu takových počínání.
Co to vlastně znamená ona „nedotknutelnost“ vlastnictví především nemovitostí? Do jaké míry se na nemovitost vztahuje obecná charakteristika vlastnictví, tedy věc držet, užívat její plody a s věcí nakládat (opustit, zcizit, zničit)? Vždyť vlastnictví nemovité věci nemůžete nabýt ani pozbýt jinak než podle zákonných ustanovení, nemůžete ji vytvořit nebo přetvořit podle svých představ, ale jen podle nepřekročitelných představ autorů stavebního zákona, nemůžete ji užívat podle svého, ale jen s ohledem na množství vaši vůli determinujících právních předpisů, nemůžete jí dát do nájmu podle svých podmínek, ale jen podle ustanovení občanského zákoníku a dokonce ji ani nemůžete zlikvidovat jinak, než podle názorů zákonodárce, jak nedávno zjistil např. vlastník rondo kubistické vily na pražských Vinohradech… A dokonce můžete pozbýt vlastnictví proti své vůli, pokud to veřejný zájem vyžaduje. Kde je ona fetišizace a nedotknutelnost?
U nemovitosti nedotknutelnost vlastnictví věci neznamená nedotknutelnost věci samotné, jak s překvapením zjistilo mnoho restituentů v devadesátých letech, když se podivovali nad tím, že by stavební úřad mohl s „jejich“ domem mít cokoliv do činění. Problém totiž je v tom, že nemovitost, která je ve vašem vlastnictví, je zpravidla součástí celku (obce), který již ve vašem vlastnictví není a jehož zájmy a potřeby často determinují přání a zájmy vlastníka samotné nemovitosti. Vlastnické právo k nemovitosti je již dnes tak masivně dotčeno obecnými zájmy a veřejnými požadavky, že o nějaké fetišizace vlastnického práva se rozhodně nedá mluvit.
Ale zase tak jednoduché to zase není. Je-li obsahem vlastnictví nedělitelná symbióza práva vlastnit a současně povinnost se chovat se podle právních předpisů co nastane, pokud jako vlastník právo a zákon nerespektuji? Opravňuje to někoho jiného ke stejnému nerespektování mého práva? Jistěže ne, ale takové případné nerespektování práva od nevlastníka není o nic více morálně odsouzeníhodné než porušování práva vlastnického. A pak je tu ještě právo na bydlení, které se v našich zeměpisných podmínkách neobejde bez nějakého práva k nějaké nemovitosti. Co si počít s názorem, že budujeme a chráníme domy, ale nikoliv domovy?
Prázdné, vlastníky neudržované, chátrající domy a lidé bez domova nebo platící za bydlení velmi podstatnou část svých příjmů? Jak to jde dohromady s představou o spořádané společnosti? Záměru pražského magistrátu zamezit, aby soudci a státní zástupci s vysokými platy neužívali byty, kde se neplatí tržní nájem, ale jen 60 korun za metr podlahové plochy by mohl být pochopitelný, pokud bychom se současně nedozvídali, že tržní nájem by měl být 350 korun a nekladli si otázku kdo se takového „trhu“ vlastně může účastnit.
„Klinika uzdravuje“ bylo jedno z hesel napsaných na fasádě „Kliniky“. Jistě mají v mnohém pravdu ti, kteří tvrdí, že ve squaterské komunitě může část mládeže specifickým způsobem realizovat právo na domov a uspořádat si po svém i mezilidské vztahy.. Ale ti, kteří z Kliniky museli odejít a prý nemají, kam jít zveřejnili na facebooku své představy: jsou vesměs vysokoškolsky vzdělaní (genderová a sociální studia) dlouhodobě nezaměstnaní a proto nemohou za bydlení nic platit, požadují soukromí, pokoj alespoň 25m2, připojení Wi-Fi a žena se nebude o toaletu dělit s mužem.
Jistě, každý může chtít žít podle svých představ. Ale co reálné podmínky života obyčejných lidí u nás? Mají tito lidé vůbec představy o skutečném životě ? Pokud by záležitosti kolem „Kliniky“, jak by se z mediálního zájmu dalo usuzovat, měly představovat obecnější problém naší společnosti, potom se musím ptát: z jaké „nemoci“ to máme být uzdraveni?
Právo 18.1