Začínám s Vergiliem i když se blíží zimní Slunovrat spojený s časem Adventním a též s Vánočními svátky. Štědrým dnem, svátkem svatého Štěpána a Hodu božího. Advent je svým způsobem velmi zvláštní čas, kdy se všechna vzbouření lidské duše a života pokoušíme uklidnit pokorou, smířením a uklidněním duší, sblížením srdcí a upřímnými vztahy ve formě dárků. Advent předchází v naší zemi době vánoční, připravuje postupně uklidnění pro shon i chvat celoroční a směřuje k pohodě, klidu a štěstí. Taková atmosféra je v naší zemi a nakonec i zde na ACZ velmi vzácná.

Na některých blozích často převažují občas názory, které musí pan editor Stejskal včas korigovat, případně zasahovat a s některými osobami vést rozmluvy o slušnosti či etice a rozumném chování. Na blozích pana Petra Klána nic takového nenajdete nejen v tento čas, ale ani po celý rok. U pana Klána probíhají diskuse na téma permanentních duševních lázní s takovou pohodou a příjemností, jakou bychom obecně očekávali od dospělých a slušných lidí. Jsem člověk klidné povahy a s rozumem jsem obyčejný, ale abych se vyjádřil správně, soustředil jsem se již dávno převážně na tohoto blogera. Také proto, že ostatní přispívající s jeho atmosférou klidu a souzněním splývají. A postupem času se zde vytvořilo skutečné „nickerské“ jádro zásobující ACZ doplňujícími texty, řešením matematických zadání a literárně zdařilými popisy složitých životních zkušeností a situací.

Chovat se v tomto matematicko-literárním zákoutí je nutno uvážlivě, nejde tam vpadnout jako dravý proud, jako povodeň bořící mosty. Každý host vymykající se nepsaným pravidlům je místními "umravněn". A jak již bylo mnohokrát vidět „Klánovi psavci“ zde drží pospolu a vytvořenou pohodu si nehodlají nechat narušovat. Klánova Zenová zahrada je tak velkou očistou ducha a lázní a očistným balzámem pro denní splíny, strasti i stresy. Je možné se zde vypovídat, pocvičit úsudek v matematice, geometrii, deskriptivě, vytvořit textoby či jentak se volným veršováním proletět ke hvězdám nebo se těšit z jejich třpytu. Básnická exposé jsou zde velmi zajímavá a pozoruhodná.

Je zde vždy je velmi uklidňující sepětí mezi páně Klánovým tématem a přístupem přispěvatelů. Po pár prvotních nesmělých tónech příspěvků vždy přijde blogerův gong s rozhřešením a poděkováním, všichni zúčastnění si odnesou část klidu z duše blogera. Pan Klán to dělá velmi dobře, my diskutující pak máme čas se skutečně zabývat texty a myšlenkami druhých a pokoušet se jim porozumět. Proto se tu vlastně „pábí“, jak by takové rozpoložení mysli nazval Bohumil Hrabal.

Probírám se verši s měsíčním námětem a svit měsíce se prodral až k mé klávesnici - jsem kdysi napsal po přečtení veršů, které byly panu Klánovi na blog zaslány. Skvostný zážitek, na tomto blogu a s takovými verši. Ony totiž takovéto verše jsou mnohdy lepší než rozvleklé debaty, kde se obvykle problém nevyřeší a ducha nenajdeme. Příjemné a rozumné verše mají ducha vždy. Je škoda jen, že interval vkládání nových blogů pana Klána je 14 dní, ale asi to není jen tak a vstupy, jenž pan Klán tvoří se nevyrojí ani v hlavě ani v ruce každý den. Je to zvláštní pojem, řekněme "Klánova sebekonstanta", která je hlavním činitelem ve Stejskalově projektu. Nabývá kladné hodnoty pravidelně v dnech sobotních, kdy jiskrným pokynem vnese informaci a klid do registru příznaků, „nuly“ nicků ožijí a přemění se v „jedničky“. Jeden den na výsluní k načerpání dalšího zdroje klidu pro čekání na další vrchol, který je zde podporován vším, s čím přijdou hodní lidé do mlýna. Je zde takové moudro lidu, neviditelná a netušená síla udržující vše v rovnováze ve složitosti života, která se nakonec rozplyne a přijde ke všem, kteří se v Klánově Zenové zahradě dokázali diskuse zúčastnit. Poté co „jedničky“ předají do diskuse svůj „náboj“ se uklidní svými denními starostmi a prací se promění opět v pokorné „nuly“. Moudro lidu je tak vždy konstantní a nemá ani sílu ani požadavek či úmysl Klánovu sebekonstantu měnit či změnit.

Pan Klán to velmi dobře nastavil - konstantní zrcadlo chování převedené do psaného textu zde pod jeho blogem vytváří konstantní obraz všech, kdo se pokusí sem vložit myšlenku nebo alespoň větu a to je chvályhodné. Místo útočných slov a ostrých kopí je možno v klidu se chopit napravování křivd a zlepšování vztahů i lidských vlastností.

Stejně jako dávný čínský básník a rytíř, "sia", Li-Po, který takový přístup vyjádřil v této básni.

VYPROVÁZÍM OSMNÁCTÉHO PEJE PŘED JEHO NÁVRATEM DO HOR SUNG

Vítr když zaduje, i vonnou orchidej zlomí
Slunce zapadá, vrabci se rozkřičeli
Ukazuji rukou na letící labuť
Prameny řeky Jingjsou čiré, čistý mají třpyt

Tys, příteli, zatoužil po zeleni řeky Jing
A tak náhle zas vracíš se do strmých štítů hor žít
Až se tam vrátíš, uši si nepromývej
Podle mne třeba pramenitou vodou srdce očistit
Omyjeme-li si srdce, nabýváme ryzí cit
*
Omýt si srdce, získat ryzí city – a pak lze napravit i křivdu. A napravovat křivdu i křivdy musíme i kdybychom byli nastokrát přesvědčeni o své pravdě a vlastní neomylnosti. Nikdo a nic nemůže být úplně dokonalé a stejně jako Měsíc nám neukáže svou odvrácenou tvář, i v lidských duších se neviditelné stavy a příznaky musí napřed vyhledat a poté poznat. Jestliže je poznáme, je již jen malý krůček ke správným jednáním a jak je řečeno v básni Li-Po, k ryzím citům, k vlastním horizontům.

Mohlo by se zdát, že taková věc je velice snadná, že na blozích pana Klána jde o nezávaznou literární kavárničku, ale není tomu tak. Jde o mnohem hlubší duševní záležitost, není to ani kavárnička ani zpovědnice, ale spíše Zenová zahrada s přesně daným architektonickým číselným rozvrhem. Pan Klán nás všechny přivádí do stavu blažené relaxace. Bůh mu za to žehnej, nám se všem se poté lépe vstupuje do ráje zapomnění a odevzdání duší a pozemských starostí, které se zde mohou smysluplně rozvinout v něco, co má pro samotnou lidskou existenci skutečný smysl. A jen někteří bohem nadaní zde tuší vyšší formu a skutečnou podstatu číselných a jiných matematických sdělení, jejichž námětem je blogerův pár řádek v sobotních dnech. Relaxovat svým myšlením je na celém Stejskalově projektu možno právě zde. Přitom všem mají naše textárny a komentáře s panem Klánem společnou symbiozu - pan Klán dodává matematické rekreace a my duševní kruhy, po kterých se nešlape. Pan Klán nám kruhy dokáže spočítat i když svítí jen srpek měsíce, my mu to vracíme jako příliv slov, bažinu snění, pustou pláž se stopou zapomnění. Pan Klán pro všechny tvoří Blogy ve svých matematických obrazech a tam se všichni prolínáme. Někdo v kuželosečkách, faktoriálech, jiný v diferenciálním počtu, kvadratuře kruhu nebo třeba kartézském součinu. Kdosi s fotografickou pamětí vytváří textoby. Oázy klidu vplouvající do Klánovy Zenové zahrady - jsou v každé duši. Jde tedy jen o to, co vše z našich duší vypluje ve vodopádu vnitřních slov na hladinu studánky a jak hladinu vnímají ti druzí.

Jestli jako měsíc nad řekou nebo malström víru událostí. Některé věci a události v životě mohou nám lidem připadat nemožné, neuvěřitelné, neuskutečnitelné, nelidské a neuchopitelné a přesto se s tím můžeme setkat, někdy dokonce každodenně. Je však i přitom důležité vědět, že vždy bude zase na obloze slunce, které se zjeví i po nejsložitějším dni s novým svítáním a sílu a cit Zenové zahrady bude možno prožívat naplno. V páně Klánově Zenové zahradě raší Haiku.
*
Listy upadly,
po zimě pupen spící
vyrašil zjara.
*
Pan editor Stejskal U Klánů též nachází klid a může se posílen věnovat editování jiné části spektra debat na ACZ tak, aby diskuse a náměty měly smysl a korektnost, asi takto:
*
Nálada je mírná,
lehce vlahý vánek,
diskuse je sdílná,
neruší nám spánek.
*
A díky zahradě u Klánů z duše mé vytažený střípek vědomí.

Dávno tomu jsem nastoupil do tramvaje číslo 6 a na Pavláku přesedl do 23. Jel jsem za město, jehož sláva se hvězd dotýká. V polích tam byl klid celý den, k večeru město v dáli usínalo i se svým teskným vzruchem a nadějí. Město tehdy bylo všech nadějí přetopený kotel, s vodoznakem, který už ale nikdo nehlídal ani nekontroloval. Vše snad dosud nepoznané bylo vzrušující a nadějné, srpnová noc vlála hvězdami a také světly odněkud z neznáma. Usnul jsem i já, s knihou - Bylo nás pět. Bratříček přitom nezavřel vrátka. Byl srpen a bylo velmi teplo, ve vlahé noci celý kotel vybuchnul. Od té exploze jsme na kometě a letíme, od té doby letíme stále a všichni. Možná tehdy v srpnu se mi to jen zdálo, že je vše jen příjemné a jednoduché. Na kometě je to vše od počátku úplně jinak. Proto občas zastavuji alespoň na mostech, někdy méně, někdy častěji. Přesto raději stojím na mostě než jedu kamionem, raději stojím na mostě spíše než letím letadlem, raději stojím na mostě jen tak a sleduji krajinu, stejně jako vylezu z auta u Faborgu a jdu v botách rovnou do moře. Často se raději se vracím tam, kde ještě pár lidí žije jako před kometou. Stejně jako zář plynových lamp ubíhala v lesku pohledu po kolejnicích tramvaje číslo šest, já ubíhám stejně a vracím se tak do Zpětna. Přitom všem rezonuji s veškerým zbytkem zážitků, pocitů krásna i ošklivosti, uspokojení i zoufalství, příjemných nadějí i ztracených iluzí, s dušemi a vlastnostmi lidí a lidiček pro mně dobrých i nedobrých, stále a zase jen vybírám ty správné pazourkové pecky.

V písku jsem zanechal stopu, moře s ní nemělo ani moc velkou práci, zmizela ve vlnách a byl zde zase jen hladký nepopsaný písek, pazourková drť. Bylo to tak správně. Nasedl jsem do vozu, blížil jsem se k Roskilde, cesta Vikingů.

Stále cítím sílu moře, přitahuje mne a vábí, mám v duši a srdci svítání nad mořským obzorem. Stojím v moři, jasu třpyt přináší odlesk vln až ke mně, pláž je stále hlazena jemnými jazyky příboje. Proužek jasu nad temným mořem přináší nejkrásnější pocit z nadcházejícího svítání, nejopravdovější pocit skutečnosti a není to sen. Nořím se do ranních vln, je to krása splývat s hladinou i mořským dnem současně. Slunce se mezitím rozhodlo mou pouť sledovat s větším zaujetím a poslalo paprsek s mým dávným pocitem. Mořské vlny si se mnou pohrávají a já si vzpomněl ve své duši na pocity krásna, je to stejná chuť se sílou moře, svítání. Odkrývání studánek v jarním lese u nás doma….

Slova se na pláži zjevila z vln, usedl jsem do písku, oslněn sluncem vycházejícím nad mořem. Azurový svit mně uchvátil a já si vybavil své jaro.
*
V bílých zahradách,
zeleň listoví,
prvotní mizí strach
láska vše napoví.

Souzněním procházím,
lehce míjím bránu.
Ruku v ruce provázím,
nocí mířím k ránu.

Snům život se blíží,
když vstává nový den.
Krev má Tvoji kříží
a naplňuje sen.

Svítá. /30.1.1995/
**
Ano, vždy po bouřích a nepřízni počasí i osudu můžeme vidět i věřit, že se nebe vyjasní, přijde nový den, nové slunce, nové naděje a nové možnosti. Cesta k trůnům bohů je vždy složitá a trnitá, sebemenší chyba se nepromíjí a nechá nás v labyrintu vlastních omylů. Minotaurus v labyrintu nenajde cestu ani nenaváže nit, cesty k bohům se mu navždy uzavřou. Vlny mne dále omývaly a unášely v plném světle rozbřesklého dne. Vůně moře se podobala myšlenkám na duši, se kterou žije má.
*
Stopa

Na pláži zbyla stopa,
zbytek spláchlo moře,
rackové odnesli na svých křídlech.
Příboj přehlušil mne,
zármutek, bol i hoře,
vodní tříští bloudím dál.

Stopa s pláží osaměla,
a já stále hlídal.
Viděl orkány a idylu,
skládal loďku z papíru.

Až jednou nožka přibyla,
přišla s mou první láskou,
moje malá mořská víla.
Za odlivu si mne odvedla,
a pak ztratili jsme se,
v příboji, ve vlnách.
*
/29.12.1993, 14:41:47/



***
Zde je konec mého střípku z duše, končí Faunovo pozdní odpoledne, a já děkuji panu Klánovi ze vše podstatné a potřebné k duševnímu rozvoji člověka, jež jsem nalezl v jeho prostorách blogů, v jeho diskusích a v jeho Zenové zahradě, která i mne oslovila a pomohla překonat nejeden vlastní problém. Děkuji za náměty, v nichž jsem se vždy pokoušel najít své vidění i když šlo z mé strany jen o drobný literární poklesek, domácí úkol z pilnosti a podivné obraty psané jen tak.
Zimní slunovrat nastává 22.12. 2011 a slunce všem ukáže příznivější tvář. Všichni lidé si sami musí zamést před svým prahem a uklidit ve svých srdcích, ve svých duších, aby slavnost Slunovratu i pro ně znamenala návrat k životu.
*
Aby se běh Slunce otočil k Vám
a laskavější tváří než doposud,
aby vám jiskry démantů a zář hvězd
nevyhasly v nejkrásnějších chvílích života,
když se milujete.
*
Moc si to všichni užívejte a mějte se fajn. Jsem v duši s Vámi, protože Vaše pohoda zde u pana Klána se vždy alespoň kouskem projevila i u mně. Mé velké poděkování patří všem lidem dobré vůle z plejády přispívajících, se kterými jsem zde mnoho dlouhých dnů vedl diskuse o věcech patřících k životu. Můj největší dík patří paní Tužce, paní Eleně, panu Bukoveckému, panu Targusovi, paní Naivce, panu Divobyjovi, panu Honolulu, panu Zbyňkovi Matyášovi, také panu Pepovi-Řepovi, panu Supovi a panu Vlkovi.

Sděluji rád všem, lidé zde - važte si pana editora Stejskala, neboť vše plyne a pan Stejskal dělá vše proto, aby tento prostor mohl žít, neupadl a nezahynul. Aby se možnost pohody, klidu a štěstí dostala k Vám všem stejně tak jako se dostala v převánoční čas tohoto podivuhodného roku ke mně. Psal jsem vždy své texty srdcem, nyní píši srdcem a ořezanou tužkou.

Přeji všem krásné Vánoce, příjemné svátky a Šťastný Nový rok 2012.
Vychází Betlémská hvězda.

**
Zdeněk Wachfaitl
Praha
21.12.2011