Na stěnách pyrenejských jeskyň, které obýval diluviální člověk v době ledové, je neuměle, ale výstižně zobrazena řada zvířat, která pravděpodobně byla tehdy lovena. Jsou mezi nimi i kopytníci divokého typu připomínající koně Převalského. Měl jsem možnost prohlížet nástěnné kresby zvířat na jihu Afriky a na severu Austrálie, kůň mezi nimi nebyl.

Moderní zoopaleontologie se domnívá, že lichokopytníci se dostali do Evropy z oblasti dnešního Afghánistánu. A tam, jak se spekuluje, ze severoamerického kontinentu. A docela jistě, to již nepotřebujeme žádné teorie, nás snadno napadne, že kůň se vyvinul ze zvířete žijícího na savaně a stepi, k chudé a suché bylinné stravě se přizpůsobil nejen jeho zažívací systém včetně zubů, ale i končetiny. Jsou dlouhé, zvíře bylo nuceno vyhledávat potravu ve velké, ponejvíce suché oblasti, proto kopyto a nikoliv měkké či měkčí chodidlo.

Vysokou školu veterinární v Brně jsem zapsal v polovině roku 1948, zootechnika, nauka o chovu hospodářských zvířat, se vyučovala na velmi dobré úrovni. Profesor této discipliny byl nejen v republice uznávaný znalec chovu koní, poúnorový studentský aktivista napsal do novin, že profesor je mendelián a chovatelské principy tak řídí nevědeckými kapitalistickými teoriemi genetiky. Profesor byl ihned propuštěn. Následně osm generací budoucích zvěrolékařů bylo v Brně vyučováno na základě otrocky převzaté mičurinské biologie.

Na inseminačních stanicích se tehdy nepoužíval výraz „zkumavka na odběr semene“, byl nařízen termín „semjaprijomnik“. Na tu dobu si dobře pamatuji, nikoliv jen pro rusifikaci českého jazyka. Stranický nátlak se pokoušel odzvonit koním ve všech podobách. Zaměstnanci státních statků a zemědělští družstevníci (soukromé zemědělství bylo již téměř vyhlazeno) usedli do traktorů a žacích strojů. Jezdecký sport byl zlikvidován jako buržoazní přežitek.

Také armáda dodala své koně na jatky, malou výjimku tvořila pohraniční stráž. Její koně sloužili k honbě těch, kteří se vydali k hranicím, aby se dostali do svobodného světa. 14 let jsem působil ve veterinární službě na samém severu Čech, než jsem se rozloučil se socialismem. Mezi mými pacienty, skotem, ovcemi a prasaty, nebyl více než tucet párů koní používaných při přibližování dřeva v obtížném lesním terénu terénu Lužických hor.

Výtvarníci tlakem poúnorové jistoty opustili téma koně a zabývali se obrysy továrních komínů a portréty úderníků. Jen někteří z malířů, grafiků a fotografů se odvážili motivovat svou práci koněm, symbolem volnosti a svobody. Kůň dával od nepaměti člověku nejen svoji zdatnost, pracovitost, vytrvalost, sílu a rychlost, ale i vlastnosti dobromyslnosti a učenlivosti. Byl to zejména malý a střední zemědělec, který v Čechách a na Moravě rozuměl chovu a neskrblil láskou a péčí o svá zvířata, která považoval za svoje přátele.

Abych nezapomněl, kůň se zasloužil o naši civilizaci, po staletí spočívala na něm doprava. Na Zlaté stezce dopravovali formani hlavně sůl ze Solnohradu do Čech nebo koloniální zboží ze středomořského přístavu Terst. Lidé cestovali v kočárech i na velké vzdálenosti (carevna Kateřina II měla v koňmi taženém voze umístěna kamna na dřevěné uhlí), spřežení lehčích koní zajišťovalo poštu. V městech byly zaváděny koňské dráhy. Vozatajské kolony dopravovaly vojenský materiál.

Při této zmínce se nemohu vyhnout dojmu, který pro mne vyvolávají dva černobílé snímky ve fotografické publikaci o T. G. Masarykovi. Prezident jednak na vyjížďce koňmo v topolčianském parku a zejména pak při ceremoniální příležitost v Praze.

T. G. M. sedí v otevřeném kočáru, na kozlíku dva kočí, oba v černém oblečení s vojenskými medailemi na prsou, jeden z nich otěžemi ovládá pár skvostných klarubských běloušů. Ti nejen ve dvacátých letech minulého století představovali nejreprezentativnější evropské tažné koně, ale byli a jsou považováni za jediné české koňské plemeno, dříve se říkalo rasu.

Hlava kladrubského bělouše je krása sama charakterizovaná ušlechtilými proporcemi, i když je masivní a klabonosá. Kladrubský vraník má hlavu sušší a klabonos výraznější. V hřebčínu u Pardubic, původně to byla obora Perštejnů, se praotcem starokladrubské krevní linie stal bělouš zvaný Generale. Jeho arabští a španělští předci se do Čech dostali z Itálie v 16. století. Dnes je toto plemeno ve skutečnosti typem těžšího, ušlechtilého kočárového koně. Upozorňuje na sebe bílou barvou, i když vraná varieta existuje také. Ve vhodném zápřahu se honosí majestátní hrdostí a elegancí, což ještě více vyniká ve vícespřeží. Osmispřeží s kočím v sedle bylo výsadou císařů.

Australský dragoun vypustil kdysi svoje koně „do lesa“. Zdivočeli, biotyp jim přál, neměli přirozeného nepřítele, rozmnožili se, „brumby“ se dnes ve stádech prohání zejména v neobydlených oblastech a podle ochránců přírody působí ekologické škody – spásá trávu.

K těmto řádkům je připojeno několik fotografií: Skočila na kůň, tak ji nakreslil Frant. Kupka. V plné parádě na talíři. „Musím přece slyšet všechno“. Pivovarský těžkooděnec dává na vědomost, že v australském městečku se zastavil čas. A za našima loukama u velkýho rybníčka, plavil tam můj milej vranýho koníčka.

Novoroční pozdravení z Melbourne!

Miloš Ondrášek