Na předměstských ulicích nebyl ještě žádný provoz, tak jak to bývá časně zrána, na křižovatkách se nehromadily kolony vozidel, aby vyrazily na zelenou jako neurotická smečka. To se mi líbilo. Měl jsem namířeno tři sta kilometrů na severovýchod od Melbourne, do oblasti viktoriánských alp.

Píšu úmyslně malé “a“, australské zeměpisné názvosloví tak odlišuje označení přírodních útvarů od vlastních jmen pohoří. A tak si to jedu jako k neumětelům, náhle vidím před sebou jakýsi pohyb. Na vozovce leží dort, snídali na něm špačci a hrdličky, že by měl některý či některá z nich narozeniny? I já jsem ranní ptáče, nezastavuji, hodů se nezúčastňuji, na melbournských ulicích se člověk již nediví ničemu, ani ptačí hostině ani striptýzu. Několik desítek metrů dále leží velký plážový ručník a pak v rychlém sledu následuje sukně, halenka a posléze to poslední, co se týká dámského oblečení. Patřilo to dámě? Motorizovaná Lady Godiva? Tímto předměstským dramatem či kratochvílí jsem se nezdržoval, spěchal jsem do panenské přírody.

Před polednem jsem se serpentýnou a již jen štěrkovou silnicí vyšplhal do sedla, kde jsem zaparkoval auto, hodil na záda tlumok a vyrazil na třídenní túru po hřebeni ostrém jako diamant k hoře, která se přede mnou vznášela jako pírko. Počasí mi přálo, byl slunečný den a nepříliš horko, takže se mi šlapalo jako na pochodovém cvičení, jenom polnice nehlaholila a nezněl zpěv do kroku, bylo mi ale bujaře. Nalevo ode mne, severozápadně, se na obzoru neklamně rýsovala silueta Buvolí hory, vzdálená dobrých šestnáct tisíc kilometrů od brněnské Kraví hory, z které jsem jako chlapec pouštíval draky.



Odkudsi zespodu se ozvala kukačka a oslím hlasem se smál ledňák obrovský, na stezce se vyhřívaly ještěrky, přešoural se modrojazyk a pobíhali krasci a roháči. Napravo ode mne svah spadal příkře do údolí, na jehož dně jsem tušil potok, u kterého jsem se chtěl utábořit na noc. Na obzoru se valil jeden horský hřeben za druhým do nedohledna. Jako hřbety velryb, mohutné, fascinující, namodralé. Zřetelně jsem rozeznal masiv, ke kterému každým rokem směřovaly tlupy původních australských obyvatel, kteří si nechtěli nechat ujít rojení endemického hmyzu, chlupatých molů či můr. Pro původní obyvatele nešlo o podívanou, ale o nasycení.

I když toto alpinské pohoří zabírá na mapě Austrálie celkem nepatrnou plochu, je ojedinělé nejen krajinnou krásou, ale i nerostným, botanickým a zoologickým uspořádáním, napájí viktoriánské řeky a dodává nejméně čtvrtinu objemu jejich vod. Pro semiaridní Austrálii je voda nad zlato. Výlet do těchto hor znamená přírodopisnou exkurzi. Roste zde přes tisíc rostlinných druhů, tucet jich nenajdeme nikde jinde, ani v Rusku a to je již co říci! Žije zde přes třicet druhů endemických vačnatých živočichů a to nemluvím o hmyzu, rybách, obojživelnících a plazech, sídlí zde na dvě stě druhů ptáků. Turistů zde naštěstí není jako molů v reprodukčním období, vypravují se sem ale po celý rok, v zimě jen ti nejzdatnější. Pěšinky nebývají zřetelné, často se ztrácejí a to pak přichází vhod mapa a kompas. Počasí může být zrádné i v létě. Pramínky pitné vody snadno vyschnou. Mnozí jsou odrazováni lesními požáry, pěšákovi hrozí kremace za živa. Ti, kteří se tak snadno nedají, jsou pak nepopiratelně a trvale odměněni, nikoliv prémiemi či řády, ale něčím, co jim již nikdo nemůže odejmout. Zažili krásu!

Před sebou vidím hlouček turistů, jsou napakovaní až nad hlavu, cosi opatrně pozorují. Míjím je, vyměníme si křesťanské pozdravení a zaslechnu, jak jejich vůdce je poučuje o jedovatých hadech. V těchto horách často vidíme pakobru páskovanou, Australané ji říkají „tygří had“, zploští hlavu, než zaútočí, její jedové žlázy mají obsah 35 mg s údajnou toxicitou usmrtit 118 ovcí o průměrné váze 30 kg. Toto všechno vůdce turistům vykládal, musel to být zkušený horal, jako obložený chlebíček byl opatřen vším možným, kromě houpajících se nožů, sekyrky, píšťaly, buzoly a polní láhve se na něm leskl krokoměr a výškoměr kombinovaný s barometrem a teploměrem, náčelník generálního štábu. Jeho vojsko bylo podivné, i když nikoliv nepřitažlivé. Mladá dívka byla nejen hezká, ale na objemném ruksaku se houpaly dvě lýkem opletené baňky, snad s vínem. Další člen výpravy byl mladý Ind s hlavou v turbanu, s vousem po pás. Jakýmsi adjutantem generála byl přátelský Maor, nebyl jsem si jist, zda si nemáme navzájem třít nosy na pozdrav. Mezinárodní brigáda, generál byl Australan a jak jsem vyrozuměl, univerzitní profesor, vzal do hor několik svých žáků. Bůh jim žehnej!

Vyfuněl jsem na pírkový vrch a se sebeuspokojujícím úžasem nad dosaženým výkonem jsem se rozhlížel vůkol, rozhled byl uchvacující, nic mu nebránilo nad klečí sněžných blahovičníků. V dálce jsem zahlédl něco se zatřepat, pštros emu to nebyl, ani kasuár přilbový, objevovalo se a mizelo tam něco červeného a modrého. Fata morgana? Nebo auto horské služby opatřené housenkovými pásy, jiné by tímto terénem neprojelo. Nebo jezdci koňmo s praporci? Za několik minut jsem rozeznal několik atletů v různobarevných tričkách jak ve svahu, kterým jsem jen supěl, běží jako nic a ještě se mezi sebou baví. Nezdáli se ani zadýchaní, když mne míjeli, prohodili ke mně pár slov, aniž by se zastavili. Byl jsem připraven na leccos. Roztodivnou zvířenu, na přírodní úkazy, koneckonců i na brahmína, kterému by lépe slušelo na Hindúkuši, ale běháče a běhouny jsem tady nečekal, notabene nikde nic nehořelo, ani koudel. Přiběhl další, ten se u mne zastavil, prohlásil znechuceně, že dál nemůže, není ta správná extratřída, byli to australští maratonci, kteří si zvykali na řídký vzduch v přípravě na jakýsi šampionát v Mexiku. Moje pýcha spadla z těchto sedmnácti set nadmořských metrů, moji plánovanou třídenní trasu lehce uběhli za několik hodin. Nemají ruksaky, utěšoval jsem se, a sami se v letu nezastaví, aby pozorovali orla klínoocasého.



Sestoupil jsem z vrcholu, z diamantového hřebene jsem odbočil na břitvový, po kterém jsem chtěl do večera dorazit do údolí. Bylo již pozdní odpoledne. Dýchalo se mi volně. Držel jsem se sotva znatelné stezky a po chvíli jsem opět narazil na mezinárodní četu, ta se vyhnula výstupu na vrchol, aby šetřila síly. Jejich rance byly evidentně neúnosné. Vedoucí chyběl, šel sám dopředu, to se v horách nedělá, skupina zůstává vždy pohromadě. Tempo pochodu neurčuje nejzdatnější, ale nejpomalejší. Guru mne požádal, zda se nemohou ke mně připojit, než doženou profesora. Po dvou-třech kilometrech jsem viděl podle stop ve svahu, že vojevůdce opustil chodníček a pustil se ze svahu přímo dolů. Taktak minul téměř kolmo spadající suťový kužel. Pravidlo australských horalů je, drž se hřebene! Na prosby mých nečekaných společníků jsem se celkem nerad rozhodl sledovat stopy, aby se skupina úplně nerozpadla. Jasně jsme viděli, že se někdo krátce před námi probíjel buší a klouzal po velmi příkrém svahu, cesta tam nebyla. A pomalu se začalo stmívat. Po vojevůdci ani vidu.

Najednou jsem spatřil na zemi ležet brýle proti slunci, moji souputníci se nemohli rozhodnout, zda patří jejich vedoucímu. V malé vzdálenosti pak ležely na zemi dioptrické brýle a to si již byli jistí, že jsou profesorské. Když jsme pak našli na hustě zarostlém úbočí v křovinách tlumok, viděl jsem, že něco není v pořádku. Vejvoda propadl panice a odhazuje jednu věc za druhou, aby si ulehčil. Ale běda, dort to nebyl, nyní by se hodil. Byli jsme rádi, že jsme narazili na malý pramínek vody, dá nám na čaj a dovede nás k potoku. Ale až ráno. Rozhodl jsem se, že na tomto místě přespíme, i když se k tomu vůbec nehodilo, mýtinka byla tak svažitá, že se na ní nedal postavit ani stan. A po profesorovi ani slechu, jeho studenti byli, tak jako nakonec i já, nesví. Trochu jsme se připravili na spaní, pokud to vůbec šlo, na malém vařiči uvařili čaj, něco jsme pojedli. Guru se choval tak, jak se na brahmína sluší a patří. Lehl si a ostatní mu museli sloužit, snad byl tak vyčerpán, snad mu tak kázal jeho kastovní názor.

Při baterce jsem se vydal kolem a naráz jsem uslyšel zvuk píšťaly, profesora jsem našel na konci jeho sil. Nechtěl se mnou dojít k tábořišti, přečkal noc vsedě opřený o strom, bez ruksaku. Měl ale, jak se radí v příručkách, v kapse hrst hrozinek a tabulku čokolády. Když jsem tuto novinu zvěstoval ostatním, guru ji přijal stoicky, ostatní se potěšili. Dívka se při baterce přehrabovala ve svém obrovském zavazadle, vytáhla z něj další láhev, do plechových hrnků nalila vrchovatě portského vína, zeptala se Novozélanďana, jak se maorsky připíjí, Ind zavřel oči a mně bez otázek řekla česky: „Na zdraví“.

V australském pralese se může přihodit všechno možné, děvče mluvilo výraznou američtinou a již jsem věděl, že přijelo do Melbourne studovat australskou literaturu, tak jako ostatní výletníci. Její prarodiče z matčiny strany přišli do Texasu z Valašska, její otec byl původem Ital, můj přízvuk poznala bezpečně, aniž se ptala, lingvistka. Původně jsem si myslel, že v těch lýkem opletených lahvích houpajících se na jejím ruksaku si nese vodu, mýlil jsem se, bylo to italské víno chianti. Tato multikulturní pěchota nesledovala, jak jsem se dozvěděl, jen poznávání australské přírody a cíle turistické, ale i kulinární. Byli domluveni, že každý den bude na jídelníčku národní pokrm účastníků, chianti bylo tedy nutné pro špagety s rajským protlakem. Guru měl na menu vegetariánské kari a Novozélanďan pravé tichomořské hangi a to byl důvod, proč Chianti nechtěla vařit vepřové se zelím, aby prý nedošlo k chuťovému opakování. A k mé nevíře, proč sebou vláčí ještě láhev portu, poznamenala, že bez sklenice portského neusne a tak neví, proč by měla i v klínu lesa měnit svoje návyky.



A všechno bylo naráz lepší, svatojánské mušky zářily neuvěřitelně a soupeřily se zvířetníkem, mléčná dráha se jen přelévala, lyrochvost se nazlobeně ozval nespokojen s vetřelci ve svém hájemství, kaloň neslyšně přelétával, poletucha plachtila ze stromu na strom a sova světélkovala v očích pevně přichycena ke větvi svým vratiprstem. Myslel jsem si, že nespím celou noc, muselo se mi to jen zdát. Ráno jsem zjistil, aniž bych v noci něco slyšel, že se mým tlumokem přehrabala vačice, spolehlivě sežrala kus uherského salámu. Byl asi pro ni příliš peprný, zajedla jej kostkou mýdla, nevadilo mi ani to ani ono, jak na tom byl dotyčný vačnatec, jsem se nikdy nedozvěděl.

Guru se i ráno nechal obsluhovat. Sešli jsme do údolí již všichni pohromadě, pan profesor celou episodu změnil v bobříka odvahy a celá četa mne přemlouvala, abych zůstal s nimi v údolí, že mne jmenují předsedou komise na posuzování mezinárodní kuchyně. Ale já mám ke všem funkcionářům a posudkům nedůvěru a tato prověrka stačila. Na abdominální jsem již nebyl zvědav. Rozloučil jsem se s povedenou internacionálou a zmizel mezi žlutokapy.

Na pryšci jsem zahlédl medosavce, jak nabíral svým dlouhým jazykem květní nektar. A já sál celou jiskřivost horského jitra. Krok za krokem jsem opět stoupal do hory a obhlížel kraj jako by byl můj. Hore grúňom!

Miloš Ondrášek, Melbourne