Dva roky zpátky jsem se jednoho rána vydal do Berlína hledat byt na další školní semestr.

Jsem student politologie a nutně jsem potřeboval ubytování na čas, kdy budu psát svoji bakalářskou práci. Jednalo se pouze o dva dny. Jeli jsme tři: moje přítelkyně, její kamarádka a já.

Napadlo nás, že bychom mohli využít místo v autě a někomu nabídnout dvoudenní výlet do Berlína. Přidal se k nám můj kamarád z gymnázia, kterého jsem naposledy viděl při maturitě. Také studuje politologii, resp. mezinárodní vztahy.

Shledání po dlouhé době bylo příjemné stejně jako Berlín. Byt vyšel hned první den a tak jsme měli čas se příjemně uvolnit. Druhý den mě Tomáš zaskočil. „Ty vole, tady je tolik těch Turků a černejch, jak tu můžeš vůbec chtít žít?“ „Kupuj od nich kebab, to je jediný, na co sou dobrý.“ „Ty nevíš, co se děje v Evropě? Kradou nám naší kulturu vole! Naše tradice.“ Dobře, nebudem se do tohohle pouštět, mám byt, jsme v Berlíně, tak si to užijeme, ne? Přecházím to a daří se mi to.

Cesta zpátky není tak dlouhá, ale večerní dálnice se chvílema táhne a nikdo nic neříká. Nedá mi to. Řeknu to? Tak jo. „Tomáši hele, přemejšlel si někdy o tom, že ty lidi, o kterejch si mluvil, tam třeba nežijou dobrovolně? Že se lidi stěhujou ze svejch zemí kvůli válce, lepšímu životu, a prostě nedobrovolně? Že kvůli názorům lidí jako seš ty se jim těžko integruje do společnosti? Přemejšlel si o tom, že když se někdo narodí do uzavřený komunity v jiný velký společnosti, tak je to dost složitý se integrovat, když ti ostatní pořád házej klacky pod nohy, protože vypadáš jinak?“

“Hele, nebudem to řešit kámo, já na tohle mám prostě svůj názor a nikam se tady nedostanem.“
“No tak mi ho řekni“ “Měl si nějakou osobní zkušenost, která tě takhle nastavila?“
“Cikáni.“
“Ok, ale ted‘ řešíme něco jinýho.“
“Kámo prostě nechci to řešit.“
“No ok, ale tak ty něco řekneš a pak mi ani neřekneš, proč si to myslíš.“
- Student mezinárodních vztahů 3. ročník-

“Tak se na to podívej, znovu. Řikám, ty nevíš, co se děje v Evropě? Kradou nám kulturu!“
“Kdo? Kde? Jakou kulturu? “
- odmlka-

“Hele nebudem se hádat, jediný co ti k tomu řeknu je, že kdyby nevyvraždili ty negry při apartheidu, nebyl by tam doteď’ nikdy pořádek.
- absolvent prestižního gymnázia, student mezinárodních vztahů 3.ročník, 25 let-
- diskuze končí-

- Kamarád Tomáše, Tomáš jede na roční výměnu do Londýna-
Pár týdnů v Londýně mu nedá, aby se podělil o pár fotek na Facebooku.
Fotka z fastfoodu zachycující muslimky v burkách. Fotka Arabů na ulicích.
- Komentáře?-
“Tak doufám, že sis koupil ganu na ty mozkomory.“
“ Ty vole, to je Londýn? Sem měl pocit, že si někde v Arábii ne, je mi na blití.“
“ Tak to se anglicky moc nenaučíš, to je konec..“

Strach z neznámého je asi zakořeněn hluboko v nás všech. Otázkou je, jak moc mu chceme podléhat. Tyhle příhody se staly 2 roky zpátky, ještě před začátkem migrační krize. Jistě si dokážete představit, jak asi vypadají historky další. Já také, ale jenom představit. Kamarády jsem si smazal a už nemohu následovat jejich příspěvky jak online, tak naživo. Je to správné? Ne. Je to pohodlnost a schování se ve své bublině, kde na ně můžu nadávat a zasmát se s podobně smýšlejícími lidmi. Naprosto stejně, jako to udělají oni.

Kdo má tedy pravdu? Není to jedno? Podstatné je něco jiného. Na okamžik jsem vystoupil ze své bubliny a rozhlédl se. Nečekal jsem tyhle názory u někoho, komu je 25 let. Komu je 25 let a studuje mezinárodní vztahy. Neinformovanost. Přejímání názorů z titulků bez sebereflexe. Zastavil ses a zeptal ses sám sebe, co si o tom myslím? Ne, to je moc složitý. Je strašně jednoduchý se nechat vést na vlně, ať už je jakákoli. Vést se na vlně a nebýt vlastně ani schopen zopakovat, co jsem četl, nebo co si “myslím“, je blbý. Ale je to pohodlný. Ale o tom to asi je, ne?

Nejvtipnější na momentální atmosféře u nás je to, jak strašně daleko jsme akutnímu ohrožení, ale člověk by měl pocit, jako by zítra měla přijít válka. Prázdné životy? Touha se začlenit do aktuálního dění? Mít názor? Ano. Jednoduché svezení se na vlně. Život je těžkej, takhle dostává aspoň trošku šmrnc a náplň‘. Co to vlastně řikám? Za čím stojím? Proč? To je jedno, kradou nám kulturu. Šmejdi černý. Já je tu nechci. Chci žít zpátky svůj starej život. Ale nebude to pak zase nuda? Aspoň se něco děje. Kdo ale vlastně jsem a co chci? Tomio je moje zrcadlo. Vidím v něm své hodnoty. To je to, co si myslím přece!

Je to těžký. Není to totiž Pitomio, je to i víceméně naše vláda a náš prezident. Kdo mě může vytrhnout ze strachu, když ne oni? Ke komu můžu “vzhlížet“? Kde můžu načerpat sílu se vzbouřit vlně? Vím, co to je hodnota? Já tomu všemu rozumím, a asi tomu tak bylo vždycky a všude. Jen mě to překvapilo. Překvapilo mě stočení naší země pryč od Západu.

Rozesmutnělo mě, kolik lidí se tupě nechalo nalít strachem a nenávistí jako prázdný flašky. Já jsem přece Čech, Čechy mám rád! Je (bylo?) tu tolik prostoru v lidech k něčemu lepšímu. K překročení jejich stínu. Lidi jsou tu strašně a hodný, pracovitý a dobrosrdečný. Opravdu. Můžu jim za současné atmosféry vyčítat, co se stalo? Můžu. Vždyť já přece nejsem o nic lepší. Diskuzí ve své bublině nikomu nepomůžu. Kamarády jsem smazal, protože u mě taky převládla pohodlnost a strach. Opakováním si svých manter do zrcadla nikomu nepomůžu. Nejsem vůbec v ničem lepší.

Jakub Dostál