Není pochyb o tom, co ovládá veřejný a dost možná i neveřejný prostor. Jsou to statisíce a miliony lidí proudících z jihu a východu na sever a západ. To je bezpochyby žhavé téma do debaty. Je pozoruhodné, v jakých mantinelech se tato debata odehrává. Selský rozum by velel se ptát: "Co a jak?". Nicméně jak tak čtu všechno možné (a že je toho hodně), vidím válku o význam mnoha slov, například co to znamená fašismus, xenofobie, solidarita, národní svědomí… a nad tím vším ony pověstné evropské hodnoty. Že je taková diskuse za současné situace zcela zbytečná snad není třeba zdůrazňovat. Co víc, je dokonce škodlivá, protože jen a pouze nechává rychle přibývající problémy růst.

Řešení migrační krize se může jevit jako velice komplexní, což je také často akcentováno, především těmi, kteří žádné řešení nabídnout nedokážou. Jako celek to tak samozřejmě je. Ovšem jedno z mnoha moudrých pravidel, kterých si dnes jako na potvoru nikdo z mocných nevšímá, říká, že máme-li složitý problém, rozdělme ho na části. Nejinak to lze udělat i zde. Rozdělme si migrační krizi do několika úrovní, které jsou natolik odlišné, že na ně nelze nahlížet stejnou optikou. Jsou to následující: mezinárodní, státní a individuální.

1 Mezinárodní dimenze

Naivně předpokládejme, že cílem států a jejich vlád je zajistit dlouhodobý blahobyt obyvatel. Dlouhodobý je zde podstatné slovo – krátkodobého navýšení blahobytu lze dosáhnout válkou a vykořisťováním, dlouhodobého však pouze mírovou spoluprací. Netroufnu si hledat řešení pro celý svět, proto se omezím pouze na náš kulturní blok – euroamerický prostor a civilizaci. Ten by měl podniknout několik kroků:

1.1 Ukončit servilitu vůči Erdoganovu Turecku
Evropa je dnes v pozici žebráka u bran sultánova paláce. Přitom takový postoj je zbytečný. V mnoha případech se ukázalo, že Západ zná argument síly (viz Řecko, Rusko, Írán…), proto nechápu, proč za Tureckem chodí s prosíkem, zvlášť když jeho vládnoucí garnitura je zrovna tím, na koho se hodí argument síly použít. Členství Turecka v NATO je pro Evropu krajně nevýhodné a členství v EU snad špatný vtip. Je případné, že nápad s Trojským koněm se zrodil právě tady. Dnes je Turecko Trojským koněm Evropy, který jen čeká na to, až bude zcela vtažen za brány. Migrační krize představuje jeden z fenoménů této toxické spolupráce – v tureckém zájmu ani zdaleka není zastavit proud migrantů, právě naopak, Erdogan z něj profituje, a proto je snad jasné, že jemu poslané miliardy eur budou mít přesně opačný účinek, než zastavení migrace. Pro blaho obyčejných a zejména sekulárních Turků, kteří si pamatují Atatürkův odkaz, není ani nutné pořádat převraty jako například na Ukrajině nebo v Libyi, stačilo by ukončit podporu režimu, který se nezdráhá zabíjet vlastní občany bombami a zakazuje médiím o tom psát, případně noviny rovnou ruší, financuje Islámský stát a další teroristy a intenzivně pracuje na vyhlazení národnostních menšin. Dát někomu takovému jasně najevo, že není partnerem do debaty, je první krok k vyřešení migrační krize.

1.2 Zničit Islámský stát a další teroristy
Válka proti IS se oficiálně vede už pět let, ale dnes je snad zřejmé, že je to pouhá parodie. Vojenská síla, která za pár týdnů dokáže dobýt Irák, by si s nomády v sandálech dokázala poradit hned. Dokonce by ani nebylo třeba používat vojenskou sílu, stačilo by připravit IS o zdroj prostředků z Tureckem legalizované ropy z iráckých a syrských vrtů a nechat Rusko a Kurdy, aby IS zničili oni.

Přiznávám, že většinu takzvané "umírněné opozice" házím do jednoho pytle s IS, jelikož z pohledu obyvatele Evropy se mi nejeví příliš rozumné paktovat se s někým, kdo řeže pouze ruce jen proto, že vedle je někdo, kdo řeže rovnou hlavy (jako by nestačilo, že mezi "umírněnými" donedávna byla třeba Al-Kajda a jim podobní). Likvidace těchto radikálních skupin je podmínkou pro obnovení států Blízkého východu.

1.3 Zrušit bariéry ochodu a nerovnou soutěž
Samozřejmě se nabízí další konflikt o to, kdo by politicky znovuutvářel nyní neexistující státy. Například jestli v čele Sýrie zůstane Bašár Asad nebo by zde zavládla nějaká forma západní pseudodemokracie (která však nefunguje ani u nás a v arabském světě na ní nikdo není zvědavý). To je samozřejmě obtížný a nejednoznačně řešitelný problém. Vidím však alternativu – zrušit nebo alespoň významně omezit naše dotace a ochranářské politiky a nechat lidi z nyní rozvrácených států pracovat u nich doma. Pak by neměli žádný pádný důvod utíkat do Evropy, a když už by chtěli emigrovat a zaplňovat místa na našich pracovních trzích, museli by mít co nabídnout. Otevírá se zde také prostor pro investice do válkou zničených zemí. Ty by se však měly zakládat na otevřené "depolitizované" konkurenci. A je jedno, jestli investuje Německo, Rusko nebo Čína. Práce je nejpodstatnější integrační institucí a lidé volí mnohem více tím, co nakupují a kde pracují než házením lístků do uren, proto si myslím, že při funkčním liberálním trhu je vcelku jedno, kdo je zrovna u moci (pokud trh nechává pracovat a omezí se na řešení externalit).

Jsem si samozřejmě vědom toho, že například obchod s ropou je neoddělitelná slitina politiky a ekonomiky, nicméně jsem toho názoru, že liberální obchod redukuje politickou dimenzi na snesitelnou úroveň. Volným obchodem však nemyslím parodie typu TTIP – skutečná dohoda o volném obchodu se vejde na jednu stranu. Naopak, svobodného obchodu se dá docílit prostým škrtáním všech možných i nemožných dotací, cel, daní, kvót, sankcí a tak dále.

1.4 Deportace a integrace
Velkým problémem samozřejmě je, jak naložit s těmi imigranty, kteří už jsou zde a kteří by ještě přišli do realizace výše uvedených řešení (přičemž si myslím, že tato doba by klidně mohla trvat maximálně 2 měsíce). Tady může nastoupit další z mnoha známých a ignorovaných hesel: "Rozděl a panuj". Prvním krokem je deportovat ty, kteří sem přišli s nálepkou uprchlíků. Nelze rozlišit mezi takzvanými ekonomickými migranty a skutečnými uprchlíky, nicméně řešení je pro všechny stejné – poslat je zpět do jejich zemí zbavených teroristů a nechat je pracovat na obnově za masivní podpory investic našich i cizích firem.

Toto však není dostatečné řešení. V evropských městech je stále mnoho potomků dřívějších migrantů, kteří se nedají jen tak poslat pryč, proto je třeba je integrovat. Tím však myslím skutečnou integraci, nikoli přístup Německa, Švédska a dalších, který je spíše anti-integrací.

Jak jsem již řekl, nejsilnější integrační institucí je práce. Problém integrace je ten, že mezi imigranty je vysoká nezaměstnanost. Zde předkládám poněkud kontroverzní řešení: Pokud si migrant nebo potomek migrantů nedokáže najít práci sám, nabídnout mu nějakou veřejnou práci, byť za minimální mzdu (která je v mnoha evropských zemích vskutku královská). Pokud ji odmítne, pak je to signál, že pracovat nechce a integraci odmítá, proto klidně může následovat nabídka na zapojení se do prací na obnově válkou zničených (a při naplnění dřívějších řešení nyní již bezpečných) zemí. Pokud odmítne i to, řešením je bez těžkého svědomí deportace. Jen dodávám, že vysoká ochrana pracovního trhu v Německu či Švédsku a bránění cizincům vstoupit na trh práce není víc než antiřešení.

Další integrační institucí je jazyk. Nedávno začaly v Německu vycházet noviny v arabštině a v tomto jazyce byl otitulkován například i novoroční proslov Angely Merkelové. Opět snad není třeba zdůrazňovat, že takový postup problém jen prohlubuje. Takové projevy segregace je třeba utnout hned v počátku. Naučit se cizímu jazyku sice není nejjednodušší, nicméně několika jazyky hovoří podstatná část populace Evropy. Já jsem například sice byl v USA, nicméně tou dobou jsem už anglicky uměl – a pobyt v zemi, kde se hovoří cizím jazykem, což je situace imigrantů, je tou nejlepší možností se tento jazyk naučit (stačí se podívat na potomky například Vietnamců či Indů u nás, kteří se často snaží naučit česky velmi intenzivně a úspěšně – nic moc jiného jim nezbývá). Řešením je zde proto nekompromisní povinnost pro imigranty naučit se národní jazyk nebo alespoň anglicky.

Jako integrační instituci nesmíme zanedbávat ani náboženství. Jsem dalek tomu zakazovat někomu jeho víru, nicméně situace neomezované výstavby mešit, které jsou velmi často sponzorovány například Saúdskou Arábií a je skrze ně šířen wahhábismus, vede k další, ještě nebezpečnější segregaci. Řešením je významné omezení jejich výstavby (neříkám destrukce!) a kontrola toho, co se zde hlásá a mimo jiné i důraz na vysvětlení určitých pasáží Koránu.

2 Státní dimenze

2.1 Vystoupit z EU
V případě, že na mezinárodní (evropské) úrovni nedojde k výše uvedeným řešením je třeba směřovat o úroveň níže a omezit se na Českou republiku a zájem jejích občanů. Zde je první krok řešení jednoznačný – vystoupit z Evropské unie a pravděpodobně i NATO. Někteří říkají, že naše budoucnost je jedině být silným členem EU. To je podle mého názoru postoj zcela vytržený z dnešní reality. Pro pohlaváry EU Česká republika rozhodně není někdo, na koho by měl brán zřetel – EU je všechno, jen ne demokratická. Angela Merkelová a její spřízněnci dokola mluví o společném řešení, nicméně jejich postup není ani společný, ani řešením. O druhém bylo již pojednáno výše a první je snad zřejmé. EU ve skutečnosti neovládá jakž takž volený Evropský parlament, ale vůdčí představitelé Německa a částečně Francie. Možná mají nějakou vizi pro Evropu, jak se dá dočíst z komentářů určitých lidí, nicméně fakt, že se na tuto vizi nikoho neptali, a co víc, drtivá většina lidí s ní nesouhlasí, je vůbec nezajímá.

Jsem si vědom určitých výhod, které z našeho členství v EU vyplývají, a tím nemyslím dotace, které, pokud mají nějaký efekt, tak negativní. Myslím například volnost pohybu, práce či studia. Ty jsou třeba pro mě a mé vrstevníky obrovským přínosem. Nicméně zde platí, že všechno je obchod a záleží čistě na našem ocenění, jakou volbu nakonec učiníme. Je pravdou, že mě těší možnost bez administrativních omezení stopovat z Českých Budějovic až do Španělska, případně strávit část studia na nějaké evropské škole. To jsou nicméně luxusní statky, které jsem připraven obětovat v zájmu toho, že ženy nebudou okrádány a obtěžovány na náměstích a děti znásilňovány na plovárnách, což je jednoznačný a přímý důsledek "společného evropského řešení". Je mi velice líto, že tolik lidí staví své osobní benefity nad bezpečí svých spoluobčanů.

2.2 Odmítnout falešný liberalismus
V žádném případě není mým cílem glorifikovat komunistickou diktaturu, nicméně při střízlivém "kupeckém" pohledu máme díky její dřívější existenci určitou výhodu – dostali jsme šanci uniknout diktatuře jiné. Spolu s dalšími státy jako Maďarsko nebo Polsko jsme byli ušetřeni dlouhodobé indoktrinace falešným liberalismem. Tímto pojmem označuji liberalismus, který se snaží prosadit země na západ od nás i na "našem" východě – v zájmu vysokých hodnot, například lidských práv, humanity a svobody prosazovat své mocenské cíle. Důsledkem je i rozsáhlá pozitivní diskriminace, kdy v zájmu hlasité menšiny musí být obětovány zájmy mlčící většiny. A hlavním a nejdůležitějším symptomem falešného liberalismu je, samozřejmě, bezbřehé pokrytectví.

Tím, že jsme se vymanili z područí komunistické diktatury jsme dostali na výběr: Buď se budeme snažit následovat západní model společnosti ve chvíli, kdy se tento model začíná hroutit, nebo se poučíme z jeho chyb a vydáme se vlastní cestou.

2.3 Připravit se na "svět bez Západu"
Moudrý investor diverzifikuje své portfolio, protože když zkrachuje firma, jejíž akcií je držitelem, má v zásobě ještě další. Stejně by se měla zachovat i Česká republika. Je krajně krátkozraké směřovat všechny své politické a ekonomické snahy k "vyspělým zemím Západu". Je třeba počítat i s nejhorším scénářem, a to tím, že přestanou existovat v podobě, v jaké jsme je znali, či spíše v podobě, ve které jsme si je idealizovali (a nakročeno k tomu mají velmi rázně), protože se dusí svým pokrytectvím a hédonismem a snadno se stanou kořistí životaschopnějších kultur.

Bylo by nicméně dost naivní si myslet, že ČR samotná může ve světě hrát nějakou významnou roli. Nabízí se zde však spolupráce na půdorysu V4, protože bezmála 70 milionů lidí už je síla, se kterou se musí počítat. Dalšími potenciálními partnery je Pobaltí či některé země Balkánu, protože, ač se často rádi považujeme za členy západního kulturního okruhu, jsou nám tyto země svou institucionální strukturou bližší.

Pro samotnou ČR možná platí, že "čím méně Bruselu, tím více Moskvy", ale pro koalici více států může být Rusko, Čína a další, z pohledu Bruselu nepřátelské státy přínosným ekonomickým partnerem, nikoli suverénem. Jinými slovy říkám, že Česká republika a její východní sousedé mají šanci stát se novým, očištěným Západem. Stačí pouze neopisovat minulost, ale konstruovat budoucnost.

3 Individuální rovina

A na závěr nám zbývá rovina osobní, kde je řešení velmi jednoduché. Pokud nepřijdou nabídnutá řešení na vyšších úrovních, obyčejnému člověku nezbývá víc, než přemýšlet nad útěkem někam hodně daleko. Ale kam?

Marek Soukup