S ekologickou krizí se hrozba konce světa stává reálnou. Lidstvo jako celek může vyhynout. Než začít zmatkovat, anebo různými způsoby ekologickou krizi popírat, bylo by lepší se zamyslet nad tím, jakémuže to lidstvu hrozí vyhlazení. Odpověď zní: lidstvu moderní doby, jež si představuje přírodu jako neživou mrtvou hmotu, ovládanou přírodními zákony.

Mrtvá příroda, dobrá příroda, zní heslo moderní doby. Neboť jen jako zredukovaná na trpnou hmotu může příroda sloužit naším záměrům a být prostředkem k jejich realizaci. Tímto mechanistickým pojetím přírody je přírodě upírán její vlastní vnitřní účel. Od dob moderní přírodovědy tělesa nepadají k zemi, protože by jejich přirozeností byla tíže a protože by pádem k zemi naplňovaly tuto svou přirozenost jako svůj vnitřní účel. Už dlouho namísto toho tělesa padají, jelikož je k zemi tlačí gravitační zákon, jehož diktátu jsou otrocky vystavena. Přírodní zákony jsou totiž koncipovány tak, že přírodní hmotu uvádí do pohybu násilně, zvnějšku. A právě touto představou o přírodě jako zvnějšku determinované přírodními zákony zredukoval moderní člověk organickou přírodu na neživý mechanismus.

S objevením přírodních zákonů získává člověk pocit, že příroda vlastně funguje úplně stejným způsobem jako třeba spalovací motor. Tento pocit, že víme, jak příroda funguje, nám dává nad přírodou moc. Nejspíše odtud pak pochází dosud nerevidovaná rovnice: vědění je moc. Odtud také představa, že si člověk s přírodou může dělat, co se mu zlíbí, jako by vskutku navzdory své do očí bijící živoucnosti byla pouhou hmotou.

Není pak v tomto světle ekologická krize objektivním/materiálním důkazem toho, že náš pocit nadvlády nad přírodou byl celou dobu pouze iluzorní? Naše moc nad přírodou nemůže být skutečná a absolutní, jestliže nám mocným hrozí ze strany přírody vyhlazení. Jak by přece ten, jehož dny jsou už jen dosčítávány, mohl mít moc svévolně předepisovat přírodě, čím má být a jak má vypadat. Právě tuto skutečnost by si lidstvo mělo na smrtelné posteli před svým vyhynutím uvědomit. To všechno jen optický klam přírody, že nám chce sloužit a dávat se nám jako pouhý zdroj k dispozici.

Jestliže jsme jako lidstvo nuceni revidovat naši utkvělou představu o přírodě, že jde o disponibilní materiál užitečný akorát tak pro naše účely a záměry, pak nezbývá než se vrátit, nikoli do přírody, nýbrž k jiné koncepci přírody. Alternativou je pojmout přírodu jako organismus, který má účel sám v sobě. Že příroda má účel, dokládá právě ekologická krize, v níž se účel přírody zachovat sebe samu zřetelně manifestuje. Odstranit lidský druh z povrchu zemského je totiž z hlediska sebezáchovy přírody nanejvýš účelné, jestliže člověk tento účel přírody nerespektuje a chová se k přírodě jako ke zdroji. Na poli kultury bylo například stejně tak účelné a tudíž i rozumné, aby Francouzská revoluce smetla starý režim, protože ten člověka redukoval na nevolníka a nevztahoval se k němu jako ke svobodnému občanovi, jenž je účelem sám o sobě.

Ekologická krize nás tedy zjevně nutí k opakování Francouzské revoluce, které rozšíří pole její působnosti o přírodu a pojme přírodu jako cosi účelného. Příroda tedy žije a chce žít, tak zní ponaučení z ekologické krize. Jestli přežijeme, nevíme, ale jisté je, že rozhodně nepřežije to lidstvo, které se domnívalo, že jediným možným důvodem jeho vyhynutí bylo, že vyčerpalo přírodní zdroje dříve, než se stihly obnovovat. K přežití totiž nestačí méně čerpat, aby se příroda stihla obnovovat, nýbrž je třeba přestat čerpat úplně. Toho ale nedosáhneme tím, že vyskáčeme zpátky na stromy. Máme li totiž přestat přírodu vyčerpávat, nezbývá, pokud to myslíme vážně, než ji přestat pojímat jako zdroj, tedy cosi, co je určeno k čerpání.

Tomáš Korda
(Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK)