Slušnost je předpokladem jakékoliv komunikace. Aktuálně uveřejnilo 40 mých blogů, komentáře k nim byly slušné i jiné. V posledním, lednovém, mne obvinil jeden z 1127 čtenářů: „ vynechte z tohoto pokusu fušovat do věcí, kterým evidentně nerozumíte, viz slátanina o státním symbolu“.

Psal jsem o lvech, jak jsem se s nimi setkával během dvouleté terénní veterinární činnosti na poušti Kalahari v jihoafrické Botswaně. V článku jsem se zmínil ze zajímavosti, že lev symbolizoval českou státnost od panování Přemysla Otakara I, který ideu krále zvířat zvolil pro statečnost a neohroženost. Jiný komentátor se mne zastal, na adresu prvního napsal „napiště konkrétně, kde se autor mýlí“. Česká republika definuje zobrazení symbolu tak, jak jsem citoval: stříbrný dvojocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatými zbroji. Neodpustil jsem si poznamenat, že náš hrdý lev ve čtyřiceti letech krutovlády vypelichal a na hlavu mu byla násilně nasazena stalinská pěticípá hvězda. Takže rozsudku čtenáře č.1 mohu rozumět i tak, že mu nešlo o znak, ale o vypelichaný lví majestát.

Na podobnou notu falešně zpíval další anonym odsuzující v prosincovém blogu zmíněnou informaci, že během normalizačního blahobytu se v některých závodních jídelnách na Liberecku někdy servírovalo psí maso, hafanátky a štěkaná. Na tato čtyři desítiletí blahobytu nejeden občan stále nostalgicky vzpomíná. Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy nasazením 325 tisíců mužů a 500 letadel stálo soudruhy 100 milionů rublů a po 20 let kolem 50 milionů rublů ročně. Zdravstujte továryši, to byly herojské doby pod zástavou s vypelichaným lvem!

Připomenu tuto podrobenost i jinak:

18letá Ljuba Gabrielovna Mělkina poznala české legionáře na Rusi a ve zmatcích Říjnové revoluce emigrovala do Československa, kde se vdala za Josefa Šímu. Měli dvě dcery, Věru a Naďu. Žili v Brně. Emisaři NKVD, centrálního orgánu Sovětského svazu zabývající se bezpečností, Ljubu a její dcery v roce 1945 odvlekli do pracovního tábora na Sibiři. Než do tří měsíců zemřela, neúspěšně se pokusila dcery i sebe sekyrou zabít, vojáci tomu zabránili, nechali ji ale umrznout. 14letáVěra i dvanáctiletá Naďa byly nasazeny na každodenní dvanáctihodinové loupání pokácených stromů. Trpěly hladem, sibiřským mrazem, otrockou prací a brutalitou znásilňujících strážců. Utrpěly různá zranění a onemocněly tyfem. Přežily díky jejich víře, každý večer se modlily za návrat domů, do Brna!

Toto a mnoho jiného jsem se dozvěděl v knize J. S. Kupky: Krvavé jahody (nakl. Mladá fronta, 2008, dotisk 2011, str. 205, třetí vydání vydalo Kartuziánské nakladatelství v roce 2015). Tento neskutečně silný příběh Kupka zachytil a hodnověrně zpracoval na základě vyprávění Věry provdané Sosnarové, která o minulosti mlčela jako hrob, ani její manžel Václav nevěděl o l9 letech, které Věra a Naďa trpěly v gulagu. Kolik ale jejich souputnic skončilo na Sibiři v neoznačených hrobech. Byly svlečeny, polity lysolem, jejich jakkoliv obnošené šaty a boty vyfasovaly přežívající vězenkyně. Po osmi letech, po Stalinově smrti, byly propuštěny zcela bez dokladů, zůstaly tak jedenáct let v sovětských dolech, továrnách těžkého průmyslu a napolních pracích. V obci Nižní Tagil roce 1961 náhodou uslyšely na ulici češtinu, dva zemědělci z jihomoravského JZD dojednávali družbu s místním kolchozem. Moravské zemědělské družstvo si obě ženy vyžádalo jako levnou pracovní sílu a sestry se mohly vrátit na Moravu. Musely ale podepsat slib mlčenlivosti, že nikomu nepoví, co na Sibiři zkusily a zažily. Až do pádu komunismu se musely pravidelně hlásit na služebně StB a na sovětském konzulátu.



Zvláštní náhodou vím o této tragedií se šťastným koncem díky mému v Čechách žijícímu kolegovi, stále si dopisujeme. Jeho syn, lékař, Věru Sosnarovou ošetřuje a drží nad ní humánní a přátelskou ruku. Mám k dispozici několik autentických fotografií a dokonce i otisk dopisu, který psala paní Sosnarová svému doktorovi, svědčí o tom, že pisatelka měla jen malé základy českého pravopisu. Z obsahu ale vyplývá hluboký všelidský cit. Její řádky dokládají i to, že čeština zůstala i po odvlečení do ciziny dorozumívacím jazykem obou sester. A také svědčí o necitlivosti českých a ruských vládních úřadů, které jí kategoricky odmítají pokytnout náhradu za zotročení v sibiřském vyhnanství.

Je to poučení našim dětem, vnukům a vnučkám o spárech socialistické tyranie. Současně lekce o síle rodného jazyka. Kniha by se měla stát povinnou četbou na českých školách.

Miloš Ondrášek, Melbourne