Je už to dávno. Někdy dokonce pochybuji, že se to skutečně stalo... Pár dnů po 21. srpnu 1968 ještě Rusové o našich kasárnách PVOS asi neveděli. Byli jsme "zašití" nad Liptovským Petrem v místě, kterému se říkalo Mokraď. Cesta už vedla jenom do obce Jamník, kterému jsme říkali familiárně "Džamas" a tam definitivně silnička končila. Po hlavní silnici od Tater k Žilině tehdy táhly dlouhé kolony sovětských zásobovacích a podpůrných jednotek.

Vynutili jsme si vydání samopalů ze zbrojárky (bez střeliva, tak moc zase naši lampasáci riskovat nechtěli) a místo "přijímače" jsme se poflakovali po ubikacích s trikolórami místo hodnostního označení a čekali, kdy nás nasadí. Pravda, drželi jsme kruhovou obranu kasáren - ale bez nábojů....

Až toho dopoledne přijela od městečka kolona sovětských motostřelců - patrně s rozkazem obsadit naše kasárna. Stráž na bráně závoru pochopitelně nezvedla a dva kluci stáli, bledí strachy a s prázdnými samopaly, před ní. Třetí volal velitele objektu, kterým byl tehdy plukovník Vasil Tegza - Ukrajinec, starý "fronťák", ale kupodivu spravedlivý chlap. To, že byl spravedlivý neznamenalo, že byl hodný. Vždy, když požil své tekuté medicíny (a to bylo nejméně sedmkrát do týdne) posunul si brigadýrku hodně dozadu a tehdy bylo lépe jej nepotkat, nezdravit, ale včas uskočit někam do křoví. Ti, kteří ho náhodou viděli bez kalhot říkali, že na nohou nemá téměř žádné maso, to mu před pětadvaceti lety otrhala dávka z německého kulometu. Ale respekt nás, obyčejných vojáků i "furťáků" opravdu měl.

Kolonu obrněných transportérů před bránou jsme pozorovali z půdy našeho baráku. Ale i na těch dobrých sto padesát metrů bylo vidět, že to Rusové nejsou, že jsou to nějací "šikmoocí". Kulomet, namontovaný na prvním transportéru v koloně, pomalu "šmejdil" po kasárnách a kupodivu jsme naprosto přesně věděli, kdy nám míří přímo do obličeje. Hodně nepříjemný pocit - jako když se bez zábradlí díváte do hluboké propasti. Najednou se na cestě od velitelství objevila známá postava - plukovník Tegza. Ve slavnostní uniformě, sovětské řády z války mu sahaly na saku až po spodní kapsy - a bez čepice. Gestem nechal zdvihnout závoru a začalo absurdní představení, které jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Bylo to daleko, slovům nebylo rozumět a vypadalo to tak trochu jako němý film.

Plukovník si obřadně nasadil brigadýrku, něco chvíli řval rusky na velitele sovětské jednotky, který před ním stál v předpisovém pozoru. Jeho postoj asi nebyl dost dobrý, protože Tegza řval dál. "Mongolčíci", kteří vystoupili z transportéru spolu se svým velitelem, začali natahovat samopaly, naši kluci své prázdné taky a vypadalo to, že za tři vteřiny začne střelba. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Plukovník oběma rukama serval ruskému "letěnanovi" z ramen výložky a na místě ho tak degradoval. "Mongolčíci" nevěřícně sklonili samopaly k zemi a vyčkávali, co bude dál. Vasil Tegza ještě chvilku křičel, pak se otočil a bez ohledu na cizí samopalníky za zády pomalu odcházel do nitra objektu. Sovětský poručík s otrhanými výložkami něco zavelel a kolona se začala na úzké silničce namáhavě a složitě obracet. Samopalníci nasedli, velitelský vůz předjel po poli celou kolonu a pak všichni odjeli.

To je všechno. Se sovětskou armádou jsem se pak setkal až o dva roky později, v civilu, a už jsem z nich tak strašný strach neměl. Viděl jsem totiž na vlastní oči sílu osobnosti skutečného bojovníka. A byl bych rád, kdyby tahle malá příhoda zůstala nezapomenuta.

Kocour, Moravská Ostrava