Ká kvé zet 54, jeďte Pražský Hrad! Něco se tam semlelo. Jsme s Vámi, buďte s námi! řekli do vysílačky Andělé z dispečinku, nevím, jestli mě ty dívky milovaly, musel jsem se jim někdy ukazovat jako kůň, i ze zadu trojúhelník, vždycky jsem měl na ně rychlý nástup, ale ten den pustily muziku z magneťáku a posunuly mě k náhodě

radši jsem měl jít nahý po kolejišti Bělohorské třídy a neměl dělat práci saniťáka, měl jsem si jako blázen vyrvat vnitřnosti a házet je na zelené vojáky, kopat do hadrů a papírů, řvát hesla a rozervat jim duše básničkou Jesenina O sivých očích sestry, myslím, že jsem měl pít alkohol a mít na ně řeči, jako třeba, co tu děláte zrůdy a ony by mě beznadějně zlitého přibily na kříž, vláčely po Dlabačově kanály, rozbily mé údy o baráky Svazarmu, měl jsem je soustředit na sebe, zaměstnat je a seřvat, protože,

když v Úvozu, v zatáčce do Nerudovky, vybalilo pět chlápků stojan pod kameru, filmové kotouče, rozkročili se, měli se ještě rozhlédnout, měli se podívat než zmáčkli knoflík, jestlipak Rusák na tanku má co dělat, jestli mě nehledá, protože když sevřel kulomet a spustil déšť svítících střel, smáčeli strachem žulové kostky a když jsme jednoho z nich uložili v nemocnici, na chirurgické ambulanci pod Petřínem, ty ostatní jsme nechali tam, vrchní sestra mu dala vlastní krev, ještě nikdy jsem něco takového neviděl, obrovské vysoustružené díry skrz zadek, nekrvácely a chlap umřel v ten okamžik,

když jsem šel pryč, štěrkem nádvoří nemocnice, po absurdním obrazu od komunistického správce, po starých kamenných plotech, zboural je, rozdrtil a rozházel, i sochy od Matyáše Brauna, šel jsem po jejich slzách, držel v náruči falešné sliby srpnového večera, bylo mi horko, i v nemocnici u Apolináře, stál jsem před horkými vraty, zrovna jsme jim odevzdali sebevraha , něžné hlasy jako z nebe, mě donutily zvednout hlavu, ve všech zamřížovaných oknech lákala nahá ženská těla To jsou prostitutky! Probuď se, hrajou si s Tebou! řekl lékař, odvedl mě od Tizianových obrazů, na plac Evropa, do bitvy o předpolí Ameriky a Ruska,

Andělé hlásili: v ulici u Komunardů, komplikovaný porod, nemohl jsem se strefit prstem na zvonek, tak jsem se bál, jeli jsme a když pan Hůďa vyskočil ze sanitky a neohrabaně ukazoval Rusákům biologické tvary těhotné ženy Děvočka balnaja! kňučel, sklouzl do žalu Chaplina z počátků Němé grotesky, pan Hůďa brečel, nedůvěřiví Rusáci svítili světlomety do kabiny auta, nepovolili nám odjet, ani když jsme rodili dítě obráceně, nohama napřed, balili miminko do bílého pláště, vojáci jako magoři čekali až přestřihnu pupeční šňůru,

pak nás pustili, důstojník v rajtkách nesl svítilnu s modrým světlem před čumákem sanitky, zelené obludy rozestupovaly a znovu zavíraly barikádu a když doktor v Roosveltově porodnici odrodil placentu, dal nám panáka vodky, venku čekal nedůvěřivý vojín, nechtěl nás pustit, vrátit se do garáže, jet domů na čaj, také dispečink něco chtěl, Proč nemůžeme na základnu? marně zavzdychal pan Hůďa, Nemůžete! Jste jediná sanitka ve městě, hoši. Venku chodí vojáci, střílejí po lidech! Hlídají nám výjezd z garáže, Ká kvé zet 54, jeďte ... pípla operátorka zvaná Pětidečko, zavrtěla se na otočné židli, vzdychla, levačkou pojížděla na mixážním panelu a do chraplavé vysílačky pustila, Osudovou

Milan Bukovecký