Tento tragický den jsem prožila jako spokojená učitelka v NDR, tehdy Neubrandenburgu, spolu s dalšími 30 učiteli na tzv. EXODU,což byla exkurzně vzdělávací základna, trvající dvanáct dnů, přesně od 10. - 22. srpna. Nálada a obsazení byla pro tehdejší dobu typická: velká většina byla nadšená vnitřním politickým uvolňováním, chovali jsme se vstřícně, přátelsky a těšili se na slibnou atmosféru ve školách.Ovšem našla se i skupinka těch ortodoxních odpůrců, kteří s velkou nelibostí naše debaty sledovali, až se nakonec od nás viditelně distancovali.

Náš pobyt se chýlil ke konci, když nás 21. 8. a si kolem páté hodiny ráno vzbudil německý perzonál s tím,ž e německá armáda spolu s ostatními spřátelenými vojsky osvobozuje naši republiku od kontrarevoluce. Nevěřili jsme, situaci doma jsme znali dobře, nicméně nás shromáždiliv jídelně a vyslechli jsme první „přednášku“. Bylo to něco hrozného, přiznám se, že všechny ženy nepokrytě plakaly a muži na tom nebyli o mnoho lépe. Naše děti byly na skautském táboře, děti našich přátel také někde na prázdninách, a nás všechny zachvátila panika. Apelovali jsme na naše/do té doby/ hostitele, abychom urychlili náš odjezd domů…

A tehdy jsme pochopili, jak důmyslně je všechno promyšleno! Bylo nám sděleno, že domů nás nemohou pustit, že jejich nejvyšší orgány nám zajistily prodloužení pobytu na státní náklady, že každý z nás dostane 40 východoněmeckých marek jako kapesné, ale že se nesmíme vzdálit z ubytovny. Vzbouřili jsme se. Naštěstí můj muž ovládal perfektně němčinu,takže dělal mluvčího. Vyvzdorovali jsme si alespoň jeden ústupek: mohli jsme ven, ale až další den a pouze „v kolektivu“. Než jsme se vrátili do svých pokojů, stačili odstranit všechny radiové přijímače a ven pro noviny jsme nemohli - hlavní vchod byl uzavřen. Den byl nekonečně dlouhý, nevěděli jsme, co se doma děje, museli jsme se spoléhat jen na informace z německé strany, a ta byla naprosto tendenční, plná „zachranitelské“ atmosféry. Debatovali jsme až do rána, odříznutí od všeho. Ráno při snídani jsme byli seznámeni se dvěma pány, kteří budou všude chodit s námi.

Museli jsme přežít další „informační“ schůzku, kde nám bylo jasně řečeno, že nám dávají peníze pouze na upomínkové předměty, případně na občerstvení, nikoli na denní tisk nebo na telefonní hovory. Nedoporučují nám mluvit s občany, protože bychom mohli být dezorientoni. A takto poučeni jsme se vydali na trasy, kterými nás naši průvodci /zajisté ze STASI/ vedli. Nerada na tyto vycházky vzpomínám, protože zřejmě přivedly do nesnází mnoho obyčejných Němců. Pochopitelně jsme setrvale mezi sebou diskutovali a spekulovali, co se asi doopravdy doma děje. Mnozí Němci, když slyšeli češtinu,tak se zastavovali a projevovali nám svoje sympatie, a to bylo špatně. Naši „tajní“ je ihned legitimovali a zapisovali si jejich nacionále. Když jsme pochopili, začali jsme je německy upozorňovat, ať se nám vyhnou. Prostě naše izolace byla dokonalá. A tak jsme nachodili hezkých pár kilometrů, vždycky od jídla do jídla.

Když si chtěl někdo něco koupit, šel jeden hlídač s ním, druzí čekali. 23.srpna se všechno opakovalo. Stokrát za den jsme v různém složení atakovali naše „zachránce“ otázkami, kdy se dostaneme domů, když už je všechno v Československu pod kontrolou. Další přednáška. Ještě jsou ostrůvky zaprodanců a reakcionářů, atd. atd. Všichni jsme měli sbaleno, dokonce jsme uvažovali, že pojedeme stopem s těmi, co se urychleně vraceli od Baltu. Jenže jsme s nimi nemluvili, projížděli kolem nás a my jim maximálně zamávali. Jeden řidič zastavil a už u něj ti pánové byli a varovali ho, že se přes hranice stejně nedostanou. A nedostali se, ale to jsme se dozvěděli až později. Naštěstí se německy mluvící manžel spřáhnul v budově s jedním údržbářem a ten mu říkal, co věděl. Věděl sice totéž, co my, ale i něco navíc! Češi protestují,všichni,vedení i obyčejní lidé. Volají Radu bezpečnosti, Jean-Paul Sartre vyzývá světovou veřejnost k odsouzení agrese. Dost nás to uklidnilo, něco takového jsme potřebovali slyšet. Další den jsme prožili už v menším napětí, i když strach o děti nám nedovoloval skoro vůbec nic. Myslím,že to bylo 25. srpna, kdy nám bylo řečeno,že za hodinu přijede autobus, který nás odveze na hranice.

Stalo se. Dodneška nevím, kam vlastně. Bylo to malé nádražíčko na českém území, cedule s názvem odstraněná, což bylo skoro po celé trase, všude ruští a jiní vojáci. Ale bylo to nádražíčko plné nalepených protestů v češtině i v ruštině, novin a malůvek.To jsme nečekali. Naladilo nás to bojovně. Ve vlaku jsme se také dověděli víc: že nejhorší to je v Praze, byli mrtví, nic nejezdí. Muzeum dostalo zásah, naši vojáci jsou s lidmi, vedení je v Moskvě, prostě co kdo věděl, tak řekl. Na nádraží Praha-Střed jsme dojeli bez jízdenek,ale dál to nešlo. Jak se dostat do Příbrami? Kde jsou děti,když je neměl kdo dopravit domů? Viděli jsme vápnem přemazaná jména ulic, nepořádek, polepené sloupy, okna, zavřené obchody. Bylo pozdní odpoledne, tramvaje nejezdily, taxikáři nefungovali, ulicí projížděly obrněné vozy. Postavili jsme se s kufry před nádraží a čekali na zázrak. Tehdy se ukázalo, jak mají lidé k sobě blíž.

Třebaže vůbec nikde nebyl žádný provoz, jel kolem Pražák, který zastavil a zeptal se, co potřebujeme. Stručně jsme řekli,co jsme zač a odkud.“Odvezu vás na Smíchov,tam se pokuste chytit nějaký autobus na Dobříš, prý to tam jezdí. Až pojedeme kolem Palackýho,tak si těch ruských s… nevšímejte, mají nabito. A kdyby nás stavěli,nechte to na mně!“

Viděli jsme Muzeum, viděli jsme pozůstatky bojů, viděli jsme různě rozptýlené tanky. Stavěli nás a my to nechali na řidiči. Kufry nám ale stačili otevřít, hledali zbraně. S řidičem jsme se rozloučili pozdravem „Smrt okupantům!“ Za dvě hodiny přijel autobus do Dobříše, bylo nás pět cestujících, ti zbývající tři se také vraceli z dovolené, na rozdíl od nás od Balatonu.

Na Dobříši byla konečná. Vypravili jsme se k esenbákům pro radu. Moc neradili a řekli: Naložte si to,odvezeme vás, Příbram je riziková, generál Procházka tam dělá Rusům potíže a uraňáci taky!“ Stmívalo se, dojali nás, hoši! Přitom příslušníky SNB jsem viděla docela v jiných barvách. Potěšili nás hlavně tím, že děti ze všech táborů jsou doma, a pro koho si nikdo nepřijel,tak je u kamarádů nebo spolužáků. Přijeli jsme až k domu a v něm se svítilo.

Oba kluci byli živí a zdraví a dědeček s nimi, nicméně mi starší syn ukazoval kulku, kterou si vydloubnul z vjezdových vrat, ty další si asi někdo sebral, protože děr ve vratech bylo pět.

To si asi hoši z Rudé armády zkoušeli zastřílet, když jeli obsadit tehdejší hřiště na Baníku.

A jak začal školní rok? Ten 1968-69 byl ještě dobrý, zdravé jádro bylo jednotné, ale v roce 1970 přišly prověrky. A potom už to bylo jinak…

Eva Číhalová