Napsal jsem kdysi knížku pro děti o sběratelích. Vyšla v Albatrosu a jmenovala se "Každý něco sbírá". Možná ji někdo z vás má v knihovně nebo ji četl. Sám jsem sběratelem. Protože jsem dospíval na začátku padesátých let a neměli jsme mnoho peněz, nemohl jsem sbírat známky, které mě lákaly. Takže nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po něčem levnějším.

A na jednom fotbalovém hřišti v Krkonoších jsem v bývalé šatně našel několik německy psaných nálepek na zápalky. Líbily se mi - a stal jsem se filumenistou, sběratelem zápalkových nálepek. Později se ke mně přidal můj syn a dnes máme jednu z nejlepších sbírek starých nálepek z našeho území.

Bývaly to idylické doby. Existovaly výměnné burzy, daly se sehnat katalogy, ale to hlavní, co nás se synem bavilo, byla historie výroby sirek a později zápalek u nás. Hledali jsme v archivech, jezdili po celém území bývalého Československa, byli jsme i na Podkarpatské Rusi, kde byly dvě továrny na zápalky, navštěvovali jsme muzea, pamětníky, hledali jsme domy, ve kterých kdysi dávno, někdy i okolo roku 1850, byly výrobny sirek a později zápalek. A nacházeli jsme na starých půdách, jednou pod rozvrzanými schody, jindy pod právě rozebíranou podlahou...

Dnes je vše jinak. Většina sběratelů nakupuje a prodává. Víc než většina, vlastně všichni. Jde jen a jen o peníze a o hromadění určitého majetku. Už to není zábava, ale obchod. Nám to připadá jako škoda, protože my ještě zažili neuvěřitelné potěšení, když jsme našli kdesi v rohu půdy v léta nepoužívaného domu zaprášený kousek papírku, ze kterého se doma pod štětcem a v teplé vodě pomalu ukazovala vzácná nálepka z doby Rakousko-Uherska...

Já už na burzy nechodím a můj syn jen občas, a většinou nám nic do sbírky nepřibude. Nejsme ochotni za kousíček papírku dát několik stokorun. Jenže hromaditelé mají žně, vesele kšeftují a kšeftují.

Takže vím víc než dobře, jak to je i s ostatními sběrateli. Jsou tací, kteří si svého vzácného brouka či motýla zaletí najít kamkoliv. Jsou-li jako my, poptají se, a to důkladně, co se v oné zemi smí a co se nesmí a poté to dodržují. Pokud brouka či motýla polapí a jsou sami polapeni, ukáží svůj úlovek, a pokud mají ve speciální krabičce jeden dva exempláře, nic se jim nestane.

Ale jsou "sběratelé", kteří patří do skupiny loupežníků. I my je zažili. V domě, kde se kdysi vyráběly sirky a kde my něco našli a bohužel jsme to prozradili, oni vytrhali všechny podlahy a kdyby je majitelé nezastavili, strhli by i zdi, jen aby měli co prodávat!

Vím o jednom "sběrateli brouků a motýlů", že se už řadu let živí tím, že žije půl roku v exotických zemích a loví tam hlava nehlava. Má odborné znalosti, ví, co je zajímavé a hlavně cenné. A zbytek roku potom v Čechách prodává na burzách, kšeftuje nejen s našimi, ale i se zahraničními sběrateli.
V Čechách už je velmi vzácný brouk, kterého jsem v dětství občas spatřil - roháč. Věřte mi, kdybych viděl, jak tohoto nemotorného, ale nádherného obra mezi brouky někdo loví a zabíjí pro kšeft, asi bych jej udal. A to se mi udavačství velice nelíbí a zatím jsem se k němu nikdy nesnížil.

Takže se nedivme, že i jinde se lidé nedají, když zjistí, že k nim kdosi přijíždí pod rouškou sběratelství ničit přírodu, ať už to je nebo není v národním parku nebo na jeho hranicích či kdekoliv jinde...

Jan Jelínek