Do poloprázdné tramvaje č. 18 na stanici Hradčanská, směr Bílá Hora, přistoupil vyšší, asi dvacetiletý, zářivě se usmívající mladý muž, čímž se zásadně odlišoval od ostatních, do sebe uzavřených cestujících. Z jeho navýsost šťastného výrazu se dalo usoudit, že je nejspíš nějak mentálně postižený, nebo že je právě v zenitu euforie po požití nějaké návykové látky.

Mladík usedl na volné sedadlo, sundal si ze zad batůžek a z něj vyndal asi 25 cm tmavě hnědé zvířátko s jedním ouškem hrdě vztyčeným a druhým povisle plandajícím u předních paciček. Celkově zvířátko vykazovalo patrné známky opotřebení dlouhodobým používáním. Mladík zvířátko políbil na čumáček a radostně vyhrkl temně brumlavým hlasem: „Králíček!!“ Pak vytrčil napnutou paži se zvířátkem do prostoru uličky a radostně několikrát opakoval hlasitě, mazlivě, hrdelně bručivým témbrem: „Králíček, králíček! Zajíček, králíček!“ A králíčka-zajíčka znovu hladil, mazlil se s ním, pusinkoval a nepřetržitě k němu nadšeně mluvil.

Zanedlouho tramvaj zastavila na křižovatce za střešovickou vozovnou na červenou a v koloně aut těsně u tramvaje, přímo vedle postiženého chlapce, zastavil policejní vůz. Jakmile chlapec uviděl policisty, začal na ně pacičkou zajíčka-králíčka přes okno mávat, stříhal mu oušky a s potěšením halasil: „Zajíček, králíček, strážníci!“ Obtloustlý, holohlavý policista, který zachmuřeně seděl na zadním sedadle za řidičem, periferním pohledem zaznamenal v tramvaji nějaký pohyb a beze změny mimiky úkosem vzhlédl k mladíkovi. To byl pro chlapce další radost přinášející podnět, pročež ve svých projevech nadšení pokračoval ještě extatičtěji. Policista se neustále úkosem díval vlevo vzhůru do okna tramvaje a mračil se čím dál víc. Posléze se nahnul k řidiči před sebou, něco mu řekl a poklepal na rameno. Vzápětí řidič zapnul majáček na střeše a auto s kvílením sirény i pneumatik vyrazilo na pořád ještě červenou pryč. Hoch pacičkou králíčka-zajíčka policistům zamával na rozloučenou a do prostoru tramvaje vyhrkl potěšeně: „Jedou! Jedou!!“

Následně se s trhnutím rozjela i tramvaj a chlapec se stejnou radostí, svým brumlavým, neodolatelně nadšeným hlasem zkonstatoval, dívaje se střídavě z okna a na králíčka: „My taky jedeme!“ A opět dal králíčkovi pusu na plyšový čumáček.

Za okny tramvaje se vzdaloval pár černých čmouh, které na asfaltu ulice zanechaly pneumatiky bílého vozu se zeleným pruhem na bocích s nápisem: Chránit a pomáhat. Chlapec vystoupil příští stanici.. Než tramvaj opustil, na schůdkách se pootočil a zvolal bručivě a vesele:“Ahoj!“ a ouškem zvířátka zamával do vozu. Pak se dveře za dojemně šťastným mladým mužem zavřely a stále poloprázdná tramvaj se dala znovu do pohybu. Stmívalo se a řidič rozsvítil.

Vladimír Koubenec