K Bělorusku

26. 09. 2020 | 01:39
Přečteno 2099 krát
K situaci v Bělorusku publikovala Nová Orientace / Forum24 minulý týden (17.09.) můj text pod názvem "Proč mlčí – a mlčí? Ruská inteligence (…)". Od té doby jsem o tom tématu ještě trochu četl a přemýšlel, běloruské události se dále vyvíjely - a tak vznikla rozšířená a zároveň zkrácená verze: jsou v ní obsaženy nekompromisní výtky někdejšího mistra světa v šachu Garryho Kasparova vůči „ruské inteligenci“, stejně jako ostrá kritika, s kterou vystoupil legendární sovětský i postsovětský disident Alexandr Podrabinek.

Desítky médií v různých zemích upozornily na dokument, který na stránkách běloruského centra PEN klubu zveřejnila nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexejevič.

Šlo o výzvu adresovanou sociální skupině, o které se v poslední době mluví už jen málokdy: ruské inteligenci.

Alexijevič nejen v publicistice, ale i ve svém prozaickém díle velmi přímočaře, s mimořádným citem pro detail lidského osudu vstupuje doprostřed traumat nedávných dějin – česky vyšly v nakladatelství Pistorius & Olšanská její prózy „Modlitba za Černobyl“ a „Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka“ v překladu Pavly Boškové a u téhož nakladatele pak prozaická mozaika „Válka nemá ženskou tvář“ v překladu Libora Dvořáka, kniha o nespektakulárních hrdinkách druhé světové války, která vyšla rusky už v roce 1983 s cenzurními škrty, autorku kvůli ní obviňovali v „pacifismu“ a „naturalismu“ — její syrový a přesvědčivý dokumentarismus ovšem už tehdy dokázal zaujmout obrovské množství čtenářů: do konce 80.let kniha dosáhla nákladu téměř dvou miliónů výtisků, na jejím základě vznikla řada televizních pořadů a divadelních představení.


Ve svém nynějším provolání se spisovatelka představitelů ruské inteligence bez obalu ptá, proč mlčí. Stěžuje si, že jsou jen zřídka slyšet hlasy na podporu běloruské opozice, která se po brutálně zfalšovaných volbách a ještě brutálněji potlačovaných protestech desítek až stovek tisíc obyvatel snaží koordinovat už druhý měsíc probíhající proces formování občanské společnosti.
A to v zemi spravované od roku 1994 diktátorskými metodami stále týmž politikem, který byl v sovětských dobách armádním politrukem u tankistů a tajemníkem stranického výboru kolchozu Vladimira Iljiče Lenina v Mogilevské oblasti ve východním Bělorusku, od roku 1987 pak ředitelem sovchozu v tomtéž kraji. Za posledních 25 let se pod jeho vedením zformovala společnost vyznačující se až neuvěřitelnou čistotou a spořádaností veřejných prostranství, s velmi slabou ekonomikou a katastrofálním stavem občanských svobod, bez výraznější opozice v samotné zemi nebo za jejími hranicemi (ačkoliv mnozí vzdělaní Bělorusové volí odchod do zahraničí, jakmile k tomu mají příležitost).

Běloruská „stabilita“ trvala až do inscenace prezidentských voleb letos v srpnu, které původně byly nejen rutinním předělem mezi pátým a šestým funkčním obdobím úřadujícího prezidenta, de facto ale počátkem nenásilných protestů, na které úřady reagovaly masovým zatýkáním (během prvních dní se ocitlo za mřížemi kolem šesti tisíc osob), bitím a mučením.
Pošesté se inaugurace konala způsobem, který navozoval dojem parodie samotného žánru (slavnostní společenský obřad, veřejné uvedení do nové funkce…) — konala se tajně, aniž by většina států mezinárodního společenství uznala její legitimitu, gratulace přišla jen od prezidenta Turkmenistánu.
Nenásilně protestující davy byly zároveň decimovány vodními děly a elektrošoky.

Ze sedmičlenného prezídia koordinačního výboru opozice, který spontánně vznikl 18. srpna, zůstala ke dnešnímu dni na svobodě už jedině Alexijevič – všichni ostatní sedí ve vězení nebo byli násilím přinuceni opustit zemi a nacházejí se v Polsku nebo v Litvě. Jedna z členek výboru, násilně odvážená komandem státní bezpečnosti k ukrajinské hranici, roztrhala svůj pas, aby nemohla být proti své vůli vyvezena ze země. Dnes už sedí ve vazbě i její advokát. Alexijevič věří, že na místa stíhaných aktivistů přijdou noví, protože podle jejích slov povstal nikoliv nějaký koordinační výbor, nýbrž celá země.
Mobilizační aktivity vyvolávají ale i kritické pochybnosti, týkající se minulosti Alexijevič. Legendární disident Aleksandr Podrabinek reagoval na její prohlášení velmi podrážděně - ptá se, kde byla Alexijevič během kampaní na podporu nespravedlivě stíhaných spisovatelů a intelektuálů v Rusku za sovětského režimu, proč se nikdy neozvala na jejich podporu a a připomíná její starý hřích, totiž že v roce 1977 publikovala v běloruském časopise nadšená vyjádření o zakladateli sovětského aparátu státní bezpečnosti Felixi Dzeržinském.

Úspěch volání po změnách závisí nejen na odvaze a vytrvalosti aktivit uvnitř Běloruska, nýbrž i na vnější podpoře – a v tomto ohledu je Alexijevič zklamaná hlavně přirozenými neformálními elitami ruské společnosti, která v posledních 20 letech prožívá podobnou zkušenost veřejného života, založeného na zotročené justici, zrušení nezávislých médií a vynucené loajalitě k vládnoucímu establishmentu. S tím rozdílem, že Rusko, v porovnání s Běloruskem, díky své rozloze a zisku z vývozu strategických surovin a zbraní disponuje velmocenskými a imperiálními ambicemi, s nimiž se značná část obyvatelstva identifikuje jako s cílem, kterému stojí za to obětovat občanské svobody, aby se předešlo „chaosu“.

Podobná zkušenost obou národů podle Alexijevič předpokládá solidaritu – a té eviduje z ruské strany jen málo. Na provolání zareagovala obratem ruská kolegyně a vrstevnice Alexijevič – mezinárodně proslulá a rovněž v Česku známá prozaička Ljudmila Ulickaja.

V Bělorusku vidí „model brzké budoucnosti“ pro Rusko, s obdivem komentovala citlivost společnosti „k nestoudné amorálnosti moci“ a fakt, že „smysl pro vlastní důstojnost se ukázal být silnější než setrvačnost, strach a sociální lenost, totiž stav, v němž se nachází téměř celý postsovětský prostor“. Napsala, že nemálo lidí z jejího okolí sleduje situaci v Bělorusku s velkým znepokojením, a vyjádřila přání, které vztáhla k oběma společnostem: žít v zemi osvobozené od tupé moci, z níž se člověku dělá zle.
Ulickaja jako by se pokoušela zachránit pověst oné ruské inteligence, kterou Alexijevič kritizuje. Přidali se k ní další veřejně činní literáti, kteří se cítili být invektivou osloveni: například básnířka Olga Sedakova nebo jeden ze zákonodárců literárního konceptualismu Lev Rubinštejn.

Ale existuje dnes vůbec ještě tato společenská vrstva, tento fenomén?
Velice energicky záporně na tuto otázku odpovídá Garry Kasparov, kdysi významný, dnes spíš bezvýznamný představitel ruské opozice, který ale nadále disponuje extrémní inteligencí mistra světa v šachu (tuto pozici zaujímal od roku 1985 až do roku 2000!) a odvahou neohroženého génia z Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, který dobyl svět (nejmladším mistrem světa v historii šachu se stal ve svých 22 letech). Kasparov obviňuje ruskou inteligenci v kolaboraci — za drobná privilegia je většina představitelů této společenské vrstvy ochotna ignorovat vnitrostátní i zahraniční zločiny nynějšího režimu, někdy si přitom vypomáhá cynickým odkazem na stalinismus, kdy všechno bylo ještě mnohem horší.

Ruský filosof Nikolaj Berďajev upozorňoval už v první polovině 20. století, že ruská inteligence není identická se západoevropskými intelektuály. V tomto označení nejde jen o vzdělání nebo povolání, nýbrž především o určitý typ kultivovaného aktivismu, který kriticky reflektuje společenskou situaci, snaží se ji věrohodně popsat a především se podílet na hledání východisek.
Za jedno z prvních vystoupení ruské inteligence se považuje povstání děkabristů v roce 1825 – protest vesměs evropsky vzdělaných důstojníků ruské armády, kteří vnímali autokratické metody jako škodlivé pro Rusko – a s nimž car Mikuláš I. tvrdě zatočil a skončili jak známo na Sibiři. Nicméně stali se mezníkem a symbolem. K dějinám ruské inteligence za posledních 200 let patří jejich nesčetná ztvárnění v dílech Tolstého, Gončarova, Dostojevského, Turgeněva a dalších romanopisců, ale také spory ohledně revolučních, anarchistických a teroristických teorií, stejně jako křesťanství a ateismu, rozpravy o roli ruské emigrace ve 20. století a odboji proti sovětskému režimu, ať už ze strany disidentů, nebo zevnitř sovětských institucí. Inteligence se často sama až masochisticky kritizovala a zesměšňovala, stěžovala si na svou bezmoc, užvaněnost, odtrženost od lidových mas a neschopnost koordinace a činu.
Zdá se, že celý tento rozsáhlý svět debat a sporů v posledních několika desetiletích utichl. Jako by se Alexijevič obracela s nadějí či výtkou ke společenství, které existuje pouze jako vlastní stín, vzpomínka, aluze.
Kasparov dokonce jízlivě poznamanává, že dopis má zpoždění zhruba tak 110 let.

Pokud člověk sleduje společenské diskuse v Rusku, nemá dojem, že by soudně a kriticky uvažujících jedinců bylo málo, obzvláště když uvážíme, jak velké riziko podstupují ti, kdo explicitně kritizují nynější poměry a zcela konkrétně poukazují na jejich protiprávní, cynické a zkorumpované rysy. Nicméně tyto síly netvoří žádný dojem celku, jakkoli ruská inteligence i v minulosti vždy byla krajně nejednotná a heterogenní.
V současnosti část hlasů zaniká nebo se rozpouští v nekonečném proudu tveetů a postů, jiná část vytváří početné auditorium na youtubových kanálech (třeba často velmi kritická interview a dokumentární filmy třiatřicetiletého vlogera Jurije Dudě vidí běžně více než 5 milionů diváků…), nebo se virtuálně shromažďuje kolem mediálních projektů, které nynější režim zatím nedokázal zlikvidovat (nebo se k tomu jen doposud nerozhodl), ať je to internetová televize Dožď, projekty Meduza, Mediazona nebo noviny Novaja gazeta. Navenek ovšem celá tato scéna není příliš vidět ani slyšet, v tom nelze Světlaně Alexijevič upřít výstižnost trpkého postřehu.
Vlivná americká autorka ruského původu Masha Gessen umísťuje těžiště novodobého selhání ruské inteligence jako společenské síly do 90. let, příčinu vidí v atomizaci vzdělanější části společnosti, které začalo jít víc o vlastní prosperitu a dílčí cíle než o starý pocit a zážitek sdílené zodpovědnosti, jak popsala ve své knize Dead Again: The Russian Intelligentsia After Communism (1997).

Není náhoda, že Alexijevič zveřejnila svou výzvu prostřednictvím PEN kulbu, totiž organizace, která také dávno pozbyla své někdejší autority. Tato mezinárodní platforma spisovatelů vznikla po první světové válce a byla kdysi prominentní instancí upozorňující mimo jiné na nespravedlivě pronásledované a vězněné spisovatele po celém světě. Zakladatelská generace takových velikánů jako Joseph Conrad, Elizabeth Craig, George Bernard Shaw nebo H. G. Wells se těšila pozornému zájmu médií, kdykoliv se přihlásila o slovo (což na rozdíl od Twitteru nebylo několikrát denně…). Pozdějšími prezidenty PEN byli Alberto Moravia, Heinrich Böll, Arthur Miller nebo Jiří Gruša, totiž literáti, kteří zároveň působili jako kulturní diplomaté na nejvyšší státní úrovni, PEN spolupracoval s UNESCO atd.
Dnes sice PEN centra 24 zemí odsoudila bezpráví v Bělorusku posledních týdnů, nezdá se ale, že by tento protest někoho vzrušoval.
Nejenom strach a lenost nebo rezignace v Rusku, nýbrž i technologická revoluce posledních třiceti let zničily svět, ve kterém inteligence měla výsadní postavení. Z relativně přehledného světa psacích strojů, stacionárních telefonů a papírové korespondence se staly galaxie fór, blogů, virtuálních kanálů, chatů a podcastů – inteligence se nemá kde sejít a není schopná se na ničem dohodnout. Také ruská autokracie se proměnila – dnešní establishment disponuje vlastní inteligencí, vzdělanou na západních univerzitách a obsluhující nynější režim na jiné úrovni, než jak to dělali Brežněvovi poskoci.

Přesto je volání Světlany Alexijevič důležité – nejen jako otázka po aktivitách společenské síly, která už dnes v podstatě neexistuje, ale také nebo především tím, že se Alexijevič sama jako prominentní osobnost s mezinárodní reputací zasazuje o zlepšení politických poměrů ve své zemi. Je k tomu potřeba odvaha – i spisovatelčin byt už atakovaly bezpečnostní složky a od té doby jí spontánně na směny poskytují osobní ochranu diplomaté 16 velkých i malých evropských zemí (včetně zástupců České republiky). A navíc je taková aktivita relativně účinná – Nobelova cena, jakkoli se její udělení v konkrétních případech může zdát sporné, patří k těm příznakům prominence, které jsou s to alespoň trochu pootevřít oči a uši světových médií a mezinárodní politiky.
A především na nich dnes záleží, co se bude dít dále v Bělorusku – zemi, která do počátku 90. let 20. století nikdy nedisponovala skutečnou státností (snad až na několik měsíců existence efemérní Běloruské lidové republiky v roce 1918/1919) a tím spíše nyní přinejmenším statisíce jejích obyvatel – z celkového počtu necelých 10 milionů – touží po změně dosavadní politiky a po důstojném životě v zemi, v níž žijí a která bývá označovaná za „poslední evropskou diktaturu“.
I to je podle Kasparova pohodlná úlitba Rusů, kteří většinou nechtějí vidět a vědět, že režim v jejich zemi, nebezpečný nejen pro Gruzii, Ukrajinu nebo Sýrii, ale především pro vlastní kriticky smýšlející a svobodně se projevující občany, je už dávno mnohem nebezpečnější, než běloruská „agroautokracie“, které se mnozí tak rádi vysmívají.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy