Krize politiky je krizí demokracie
K paradoxům politiky patří tento: Chceme, aby politici byli jako my a zároveň lepší. Americký lídr stojí v čele svobodného světa, musí však mít rád hot dogy. Baseball je povinností, kdežto windsurfing může ukončit jeho kariéru snadněji než felace v Oválné pracovně. V americké optice je prkno s plachtou pro zženštilé, zevropštělé nouveau riches posedlé haut couture a salátem z rukoly. V Česku je velkým plus, je-li lídr při těle, potí se (dezodorant je u nás dobrovolný, o čemž se přesvědčíme nenápadným přiblížením se k tramvaji) a poslouchá Michala Davida, nesmí však dělat ve světě ostudu. Kvadratura kruhu je oproti tomuto diktátu rozumným požadavkem.
Dobré a špatné zprávy z Britských voleb
V zemích, kde jsme zvyklí, že se po volbách o koalicích vyjednává několik málo století a kde fakt, že vláda nevládne, může být celkem vzato kladný, udiví bleskovost, s níž konzervativec David Cameron a liberál Nick Clegg složili modro-žlutou koalici pro Británii. Média na Ostrovech se sice bála, že „vlekoucí se“ pětidenní „maraton“ jednání ohrožuje libru sterling a důvěru trhů, tento pocit však vystřídalo nadšení většiny novinářů z dospělého způsobu, s jakým se Cameron vyrovnal se složitou situací, v níž jeho strana ve volbách nezískala většinu poslaneckých křesel.