V češtině používáme ruskou formu turkického Karabağ (Černý sad), v řeči mezinárodně uznaného suveréna daného území, Ázerbájdžánu zní název Dağlıq Karabağ. Je to území na jižním Kavkaze, které při rozpadu Sovětského Svazu bylo „autonomní oblastí“ „Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky (AzSSR)“. Je třeba vyjasnit si pojmy tehdejšího administrativního členění onoho obrovského slepence, který „budoval komunismus.“ Důležité je to z toho důvodu, neboť sám se na tomto principu rozpadl. Ze všech „svazových republik“, nejvyššího správního útvaru po SSSR, se staly nové „nezávislé“ státy. V okamžiku rozpadu SSSR jich bylo patnáct. Dvanáct z nich zůstalo v šedé postsovětské zóně, jen tři pobaltské, Litva. Lotyšsko a Estonsko jsou dnes členy Evropské Unie.


Toto administrativní členění vzniklo po vyhlášení „stalinské“ ústavy v roce 1936. Tehdejší “Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika“ se rozdělila na Gruzínskou ASSR, Arménskou ASSR a Ázerbájdžánskou ASSR. Podle Stalinova imperiálního politicko-sociálního inženýrství, kterému se běžně říká politika „divide et impera – rozděl a panuj“, byly do dvou z těchto „republik“ včleněny ještě nižší administrativní celky. Tři z nich byly vklíněny do Gruzie, Abcházská, na jihu u tureckých hranic většinově muslimské, ale etnicky gruzínské Adžarská autonomní sovětské socialistické republiky (ASSR), a na severu Jihoosetinská autonomní oblast. Přitom severní část Osetie byla pro změnu součástí Ruské sovětské socialistické federativní republiky (RSFSR). Administrativní, ale územně s ním nesouvisející součástí Ázerbájdžánské SSR byla Nachčivanská ASSR, zatímco uprostřed ázerbájdžánského území se nacházela Karabašská autonomní oblast (AO – administrativně tedy nižší celek než ASSR).

Fikané, že? Však Stalin byl prvním bolševickým komisařem pro národnosti, vyznal se v jejich rozeštvávání v zájmu budování komunismu.

Jestliže se stalinské členění stalo základem pro odtržení a následné mezinárodní uznání oněch „sovětských socialistických republik“, mělo by být dodržováno. Putinovo revanšistické Rusko tak ovšem nečiní. Je to přece pro něj „blízké zahraničí“, sám Putinem uctívaný masový vrah Stalin ho tak rozdělil, proč by toho tedy Putin nevyužil a třeba od odbojné Gruzie vojensky neodtrhl k Ruské federaci přilehlé Abcházii a Jižní Osetii.

S Karabachem to bylo složitější. Ten územně s Putinovým Ruskem nesouvisí. Naštěstí po připojení jižního Kavkazu na začátku 19. století provedlo Rusko velké etnické přesuny křesťanských Arménů z poražené muslimské Persie aby vyrovnalo a přečíslilo dosavadní muslimskou, turkickou (tehdy se říkalo Tataři či jen musul´maně, dnes ázerbájdžánskou) populaci na tomto území.

Arméni jako křesťané, jejichž původní vlast sahala daleko na jih až ke Středozemnímu moři, byli potenciálními spojenci Ruska, zvlášť když za necelých sto letech, koncem devatenáctého a počátek dvacátého století došlo k jejich systematickému vyvražďování v Turecku.
Území dnešní Arménie bylo jen severním okrajem celého Armény osídleného teritoria, Karabach patřil zejména v 18. a v 19. století k jednomu z center turkické, muslimské (ázerbájdžánské) vzdělanosti. Ázerbájdžánci k němu mají hlubokou emocionální vazbu.
Před bolševickým pučem byla oblast etnicky a nábožensky smíšená, vojensko-administrativním, ale i pro všechna tři hlavní etnika také kulturním centrem bylo gruzínské Tbilisi. S objevením ropy ho ekonomicky předstihlo ázerbájdžánské Baku.

Po kolapsu carské říše, než oblast dobyli bolševici, vznikly tři nezávislé republiky, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Arméni a Ázerbájdžánci však spolu bojovali. Ovšem na multikulturním charakteru oblasti to moc nezměnilo.

V sovětských dobách bylo ázerbájdžánské Baku považováno za druhé největší arménské město. Velké množství Arménů bylo koncentrováno i v nově vznikajícím průmyslovém centru na pobřeží kaspického moře, v Sumgaitu.

Tam také došlo k prvním protiarménským pogromům koncem osmdesátých let 20. století, kdy už měl SSSR na kahánku. Následně nastal arménský exodus z Ázerbájdžánu a po jednostranném vyhlášení arménské „Karabašské republiky“ a vpádu arménských vojsk do Ázerbájdžánu i k exodu obyvatelstva ázerbájdžánského z obsazených oblastí. Dodnes žije uprchlíků z Armény okupovaných oblastí v provizorních podmínkách v Ázerbájdžánu víc než milion.

Arménie byla v turecko-ázerbájdžánském obklíčení vždy závislá na Rusku, Ázerbájdžán díky svému nerostnému bohatství a ekonomické síle mohl po rozpadu SSSR provádět a také prováděl nezávislejší politiku. Rusko ovšem nemohlo do oblasti přímo vojensky zasahovat, jako proti Gruzii a dnes tzv. proxy válkou proti Ukrajině.

Karabach se smíšeným obyvatelstvem se k udržování vlivu v obou znepřátelených republikách výborně hodil, jednou s podporou té, podruhé oné strany.Vždy špetka provokace jako v Sumgaitu nebo obsazení Baku tehdy ještě sovětskými tanky v lednu 1989, pak zase okázalé mírotvorství. Rusko je přece členem, mimochodem zcela nefunkčí, minské skupiny pro urovnání sporu o Náhorní Karabach. Prostě jak to nalinýrovali carové a zejména geniální zloduch a velký Putinův vzor Stalin.

Nechci soudit, kdo má v karabašském sporu pravdu, ostatně pravda je vždy subjektivní. Jisté je, že Arméni si na ázerbájdžánských muslimech zchladili žáhu za tureckou genocidu, i když v mnohem menším měřítku. Svědčí o tom například hrůzný masakr z roku 1992 v Chodžali, ázerbájdžánské vesnici v Náhorním Karabachu. Odhlédneme-li od samotného území Náhorního Karabachu, kde Arméni jednostranně vyhlásili "nezávislost", pak Arméni stále okupují ázerbájdžanské oblasi mezi Karabachem a Arménií.

Jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou, ale v pozadí je vždy velký bratr, který za sebe nechává špinavou práci dělat ty malé, jimž dovede vzájemnou nenávist pěkně nadózovat.

Dříve to byli Britové třeba v Kašmíru mezi muslimy a hinduisty nebo v Palestině mezi Araby a Židy. Britové už jsou, naštěstí, mimo hru, ale náš bývalý velký bratr má stále neutuchající imperiální apetit.

Proto je třeba udržovat stejný odstup od obou zneužívaných národů, Arménů a Ázerbájdžánců a z Karabachu si brát poučení!