První co vás asi napadne, že řeč bude o Václavu Klausovi. Jistě, termín z titulku se u nás vžil pro našeho bývalého prezidenta, velkého ideologa zkrachovalého neoliberalizmu, který opovrhuje demokraticky zvolenými západními politiky a tulí se k východním diktátorům. Novým kandidátem na ředitele zeměkoule je ale turecký prezident Erdoğan. Toho Václav Klaus také vzýval, dokonce mu v roce 2014 blahopřál k (samo)zvolení prezidentem, ačkoliv už mu to jako soukromníkovi žádný protokol neukládal.

Ovšem Erdoğan míří skutečně vysoko. Turecko už si zcela podřídil. Pomocí uprchlické krize zahájil první postupný krok k odvetě za úpadek a pád Osmanské říše. Nebude-li bezvízový styk s Evropou, tedy nekontrolovatelná infiltrace erdoğanismu (směs sultánského absolutismu a islamizace společnosti) do Evropy, hodlá poštvat na Evropu opět uprchlíky, jak to činil do chvíle, než EU na bezvízový styk kývla. Ačkoliv se na první pohled zdá, že se mu jeho vyděračská taktika daří, bezvízový styk zdaleka jistý nemá, spíš to vypadá že mu nevyjde. EU se proti němu bouří.

Teď se Erdoğan. pokusil ovlivnit i německé soudnictví. Za zdařilou německou satiru na své panování požaduje pohnat jejího autora k soudní odpovědnosti a dokonce sám podal v Německu žalobu. Německo za současné delikátní situace kolem uprchlíků rozhodlo diplomaticky. Podle jednoho stávajícího paragrafu německého trestního zákona je možné k soudnímu stíhání přikročit. Neznamená to však, že k němu skutečně dojde, protože soudnictví je v Německu na rozdíl od Turecka zcela nezávislé a vláda do toho nemá co mluvit. Zároveň má být navrženo, aby onen obskurní paragraf za „urážku cizího majestátu“ byl zrušen. Erdoğanova režimní soudcovská organizace dostala navíc políček od soudcovské unie německé, která odmítla její pozvání, protože, stručně řečeno, se s pohůnky režimu odmítá bavit.

Svoji velmocenskou zaslepenost prokázal Erdoğan znovu na summitu Organizace islámské spolupráce v Istanbulu. Zachoval se už opravdu jako ředitel zeměkoule (byť zatím jen její muslimské třetiny) a požadoval, aby byly zveřejněny členské země, které řádně platí příspěvky (v muslimské pojetí dary). Tím měly být implicite postaveni na pranýř neplatiči. Samozřejmě to ihned schytal od nejbohatších arabských zemí Saúdské Arábie, Kuvajtu a také od té nejlidnatější muslimské, Indonésie. Ty prohlásily, že nebudou řešit otázku „darů“ veřejně, ale dvoustrannými jednáními. Opoziční turecký tisk však chutě seznam platičů i neplatičů zveřejnil.

Ovšem celá Organizace islámské konference, kterou by jistě rád Erdoğan ovládl, je příkladem krachu jeho rádoby velmocenské politiky odklonu od Západu a snah postavit se do čela muslimského světa. Jsou to právě členské země OIK, mezi nimiž panuje nesmiřitelné nepřátelství, byť se Erdoğan, sám sunnitský sektář, pro danou chvíli zaklínal nutností jednoty mezi sunnity a šíity. To, co sám dělá v Sýrii, a sice že podporuje jedny muslimy proti druhým, nazval rozkolem (fitne, což v islámu znamená jeden z nejhorších zločinů). Konflikty v Sýrii nebo v Jemenu jsou příkladem nenávisti mezi sunnitskými Saúdy, sekundovanými Erdoğanem a šíítským Íránem. Navíc do Istanbulu ani nepřijel egyptský prezident jak představitel předchozí předsednické země a jeho zaminir dorazil jen dvě hodiny k formálnímu předání předsednictví Turecku.

Světové panování se Erdoğanovi moc nedaří, navíc si proti sobě poštval i Putina, který byl do sestřelení ruského vojenského letadla nad tureckým územím jeho nejpřirozenějším spojencem proti Západu a také si spolu ohromně vrkali.Turecko prostě není zemí kalibru Ruska nebi Indie, natož pak Číny, i přes Erdoğanovu úskočnou politiku vůči EU nemá ani na ni. Hospodářsky se sice pozvedlo, 17. místem na světě v ekonomické síle se zařadilo do dolní poloviny G20. Ale to je asi tak všechno. Erdoğan si to ve své bohorovnosti neuvědomuje, myslí si, že může každému diktovat, a své zemi škodí čím dál tím víc.