Neskrývané bylo nadšení různých autokratických vládců, populistů a extrémistů nad sporným vítězstvím Donalda Trumpa v amerických volbách. V poměrech české kotliny vzpomeňme jen dychtivá očekávání Miloše Zemana nebo Václava Klause, který dokonce prohlásil, že k vítězství Trumpa vlastně přispěl i jeho hanspaulský institut. Kdo k Trumpovu vítězství zpoza Spojených Států přispěl, je stále předmětem šetření CIA. Jisté je, že v něj světoví autokraté skládali velké naděje.

Největší radost měl Vladimír Putin. Ta mu však brzy zhořkla, protože za Trumpa se vztahy mezi Ruskem a USA ještě zhoršily. Protiruské sankce jsou širší než za Obamy. Podobně na tom byl i turecký samovládce Erdoğan. Ten stejně jako náš Zeman věřil v osobní chemii s Trumpem. Jeho mediální mágové fantazírovali o „oknu příležitosti“ pro realizaci tureckých velmocenských ambicí. Erdoğan se však šeredně zklamal. Trump není carem jako Putin, ani sultánem jako Erdoğan, ale musí své vize uvádět do souladu s ústavními institucemi jedné z nejstarších demokracií světa. A ty ho brzy začaly krotit. Erdoğanovci pro to mají vysvětlení: americké ústavní instituce jsou ovlivněny tzv. gülenovci, tj. sympatizanty tureckého islamistického hnutí, které Erdoğan nejprve dosazoval do své administrativy, aby je po údajném puči z července 2016 prohlásil za své úhlavní nepřátele.
Jestliže se za Obamy, kterého Erdoğan nenáviděl, přece jen hovořilo o vydání guru hnutí Fethullaha Gülena z jeho amerického exilu, za Trumpa už po tom neštěkne ani pes. I vojenská podpora syrských Kurdů, kteří nesou hlavní tíhu pozemních bojů proti tzv. Islámskému státu a které Erdoğan rovněž řadí mezi své úhlavní nepřátele, je za Trumpa mnohem větší než za velice obezřetného Obamy.
Další kauzy nejen za Trumpa pokračují, ale i vznikly. Jednou z nich je případ obcházení sankcí proti Íránu, praní špinavých peněz, úplatků, podvodů a poškozování zájmů USA, to vše s vědomím Erdoğanovy vlády. V této kauze byl mj. v USA zatčen náměstek generálního ředitele největší turecké státem vlastněné banky a nově i bývalí ministři Erdoğanovy vlády. K tomu se letos přidalo i obvinění členů Erdoğanovy ochranky, kteří za Erdoğanovy návštěvy USA nejspíš s jeho vlastním pověřením brutálně napadli demonstraci Erdoğanových odpůrců.
Erdoğan se navenek vyjadřuje svým přezíravým způsobem a situaci zlehčuje. Jeho přisluhovači to označují za dílo gülenovců, ale hlavně za součást imperialistického komplotu, jemuž je trnem v oku hospodářský a mocenský vzestup Turecka.
I tato „případová studie“ Turecko ukazuje, že s Trumpem nebudou mít autokraté, populisté, extrémisté, vůbec nepřátelé liberální demokracie, neohrožení bojovníci proti tzv. elitám (jimiž jsou ovšem většinou oni sami) a politické korektnosti zrovna na růžích ustláno. Erdoğan natolik dychtil po Trumpově přízni, že jako samozvaný ochránce muslimů musel hned ze začátku skousnout Trumpův zákaz vstupu občanům některých muslimských zemí do USA a jeho výpady proti muslimům.