„Mladší“ bratříček, Turecko slaví o den později než my, 29. října 95 let založení republiky. Mezi našimi zeměmi povstalými z trosek dvou poražených impérií existují pak od roku 1924 diplomatické styky. Obě země se od té doby navzájem respektují, mají korektní vztahy. Od bývalých říší, z nichž povstaly, se vědomě odstřihly. Československo zrušilo šlechtické tituly, Turecko nejvyšší sunnitskomuslimskou náboženskou autoritu, chalífát. Ke zrušení sultanátu došlo ještě před vyhlášením republiky. Později zcela sekularizovalo veřejnou sféru, odkázalo islám jako znak osmanské identity a příčinu zaostalosti země do soukromé sféry. zakázalo náboženská sdružení, tituly a oděv.

Vyhlášení republiky se však v obou zemích neobešlo bez potíží. Československo nebylo etnicky homogenním státem, nebylo jím ani Turecko. V Turecku se však identita na základě etnicity teprve vytvářela. Převládalo náboženské pojetí odlišností.
V ČSR tvořili třetinu obyvatelstva Němci, v Turecku byli jako menšina nejpočetnější ortodoxní křesťanští Řekové. Arménskou menšinu už více méně vyvraždil ještě sultánský režim. Na základě lausannské mírové smlouvy z roku 1923 byla provedena výměna obyvatelstva s Řeckem. Nikoliv ovšem na etnickém, ale na náboženském základě. Tak odešli do Řecka i ortodoxní křesťané, kteří nemluvili řecky, zatímco do Turecka přišli také řecky hovořící muslimové.

Němci v ČSR žili od dob středověké kolonizace pohraničních hvozdů, Turci do dnešního Turecka naopak přicházeli jako nájezdníci od 10. století. V 15. století pak dobyli zbytek řecké Byzantské říše a přeměnili ji na říši osmanskou. Na rozdíl od Čechů nebyli tedy ve své zemi starším osídlením a na rozdíl od Řeků byli muslimové, takže šlo o střet nábožensko-kulturní. Tohle mezi Čechy a Němci neexistovalo.
Výměna obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem byla reakcí na vítěznou osvobozeneckou válku Turků proti řecké invazi, která měla za poněkud pošetilý cíl restauraci řecké vlády nad Anatólií.

Jestliže Turecko si samostatnou existenci v poli vybojovalo porážkou řecké armády a následným uznáním vítěznými velmocemi, ČSR hned po vyhlášení nového státu potlačila revoltu sudetských Němců. Postup byl tedy opačný.
O to bolestnější byl revanš ze strany nacistického Německa, jenž vyvrcholil 2. světovou válkou. Po ní pak následoval odsun/vyhnání Němců (a Maďarů)
z československého území.
Vůdce turecké revoluce Kemal Atatürk prosadil v nové republice jednotící tureckou etnickou identitu. Ta narazila na odpor nejstaršího etnika na tureckém území, Kurdů. Zpočátku na náboženském základě, později v ní převládl etnický prvek nicméně v hávu komunistické ideologie podněcované Sovětským Svazem v rámci jeho velmocenských ambicí. To už se však dnes stírá, byť kurdskou kartou ještě stále dědic imperialistického SSSR putinské Rusko stále hraje.

Československo se mezitím rozdělilo na dva státy, které samostatně vstoupily do Evropské Unie. Otázka vztahů s Německem a k Němcům byla vyřešena. Pouze krajní nacionalisté a pohrobci sovětské totalitní nadvlády strachem z Němců neustále šermují. Jejich podpora skutečně revanšistické německé nacionalistické partaje AfD je v této souvislosti paradoxní a úsměvná.
Jestliže současné Česko už nemá s Němci problém a s Německem existují vynikající vztahy, Turecko se s autonomní kurdskou identitou dosud nevyrovnalo. Na politické scéně stále existuje silná nacionalistická strana, které současný vládce Turecka využívá k upevňování své osobní moci. Ten se pokouší restaurovat náboženský, sunnitskoislámský charakter země a poněkud zpozdile se domnívá, že Kurdy, z nichž velká část také vyznává sunnitský islám, na tomto základě zpacifikuje. Situaci mu usnadňuje skutečnost, že Kurdové nikdy neměli vlastní stát, i když v Iráku svoji autonomii mají a v Sýrii už de facto také. A to ho děsí.
I když v Turecku stále existuje ozbrojená kurdská guerilla, politickým prokurdským silám jde spíš o demokratickou decentralizaci, opačný proces než prosadil současný turecký vládce a proces, který s uznáním etnické identity a kulturní autonomie vyřešil etnické napětí v řadě zemí Evropské Unie.

A závěr srovnání dvou nesrovnatelných zemí: Česko je bezpečné a prosperující země v rámci Evropské Unie, Turecko se pod svým autokratickým vládcem čím dá tím víc polarizuje na civilizačním, ale i etnickém základě, a sklouzává do ekonomické krize. Poučná je v této souvislosti i do češtiny přeložená kniha Proč státy selhávají, jedním z jejíchž autorů je (v USA žijící) Turek arménského původu.