Od jara se nikdo z nás nedokáže koronaviru vyhnout, pohltil celý náš život. Samozřejmě se staráme především o fyzické zdraví, snažíme se nenakazit, zabezpečit rodinu, řešit materiální věci, finanční podporu. Ale zatím zanedbáváme obrovský negativní dopad na duševní zdraví. S druhou vlnou ochranných opatření už ale přichází únava a psychické vyčerpání. A to je mnohdy větší riziko, než samotný koronavirus.

Řada lidí se bojí skutečného průběhu nemoci a samotné nákazy, ale mnohem více z nás má prostě jen strach z nejisté budoucnosti, obavy o to, jak to všechno dopadne. Cítíme se nejistí, protože nevidíme světlo na konci tunelu, nebo prostě jenom už všechna ta opatření nezvládáme přijímat „s čistou hlavou“, bez negativních emocí.

Překvapivě podle psychiatrů a psychologů nejde hlavně o seniory, ale v první řadě o mladé lidi. Považuji za přirozené, že se o budoucnost strachují rodiče dětí, které nemohu jít do školy, případně se neví, jak bude probíhat jejich výuka. Děti mají přirozeně obavy z něčeho, o čem nevědí všechno, navíc se nemohou stýkat se svými kamarády. Navíc jsou zde i další obtíže. Během první vlny se podle šetření České školní inspekce ČR 10 000 dětí vůbec nezapojilo v distanční výuce a duševní zdraví i rozvoj těchto dětí tak mohou být aktuálně i do budoucna výrazně ohroženy.

Stejně tak jsou ale psychicky postižení studenti vysokých škol, kteří se nemohou vzdělávat tak, jak si vysnili nebo nemohou po škole nastartovat svůj profesní život. V nejistotě jsou i mladí lidé, kteří jsou ve své první, případně druhé práci. Právě oni jsou nejvíce ohrožení ztrátou zaměstnání.

Chci upozornit na to, že se psychické problémy nesmí podceňovat, protože jejich zanedbání v konečném důsledku vede k mnohem větším výdajům ve zdravotnictví, v sociální oblasti, ale hlavně to samozřejmě bude hrát roli při obnově normálního života.

Různé vědecké studie v ČR i ve světě dokládají výrazné zhoršení duševního zdraví v souvislosti s koronavirem. Podle studie Národního ústavu duševního zdraví se ukázalo, že u nás došlo v důsledku pandemie ke zvýšení počtu psychických onemocnění z 20 na 30 procent, riziko sebevražd se zvýšilo trojnásobně, stejně tak počet lidí s depresemi, úzkostné poruchy jsou dvakrát častější a lidé také více nárazově pijí alkohol.

Kvůli nemoci COVID-19 sice byla zřízena bezplatná linka první psychické pomoci a Rada vlády pro duševní zdraví rozhodla, že vznikne síť krizových center při nemocnicích tak, aby bylo v každém kraji aspoň jedno, ale… Abychom měli dostatečné kapacity, musíme si ještě minimálně rok počkat.

Při první vlně pandemie byly zejména velké linky důvěry naprosto přetížené, potýkaly se s vysokým počtem volajících, kterým nemohli pomoci, protože prostě neměli dost kvalifikovaných lidí. Stejný problém je i nyní. Často nám chybí návaznost jednotlivých služeb a jejich vzájemné propojení (síťování), zejména po hospitalizaci s psychiatrickou diagnózou.

Jednoznačně se ukazuje důležitá role zdravotních pojišťoven, které mají podstatný vliv na dostupnost péče. Mnoho odborníků poukazuje na obtíže při vykazování své práce s lidmi ohroženými sebevraždou, kdy do celé situace vstupuje otázka financování.

Krizová centra mají sloužit jako první kontakt pro lidi v těžké životní situaci, kteří vyhledají pomoc. A takových center je v České republice zásadní nedostatek. Dostupná jsou především v největších městech. Bohužel, opět se potýkáme s přetížeností, nedostatkem lidí, kteří by tuto práci dělali, a také omezenou pracovní dobou.

Psychické problémy zůstávají jako společenské stigma, bohužel stejně jako třeba nákaza nemocí COVID-19. I lidé vyléčení jsou pak terčem nedůvěry a očerňování, potýká se s tím i řada známých lidí. Pro jedince s předsudky vůči psychiatrii tak může být snazší vyhledat pomoc právě v krizovém centru.

Linky důvěry nedokážou obsloužit všechny, někdy mají až několikanásobně více zájemců, než je jejich kapacita. Právě tyto linky přitom představují důležitou nízkoprahovou službu a s tématem sebepoškozování nebo sebevraždy se potýkají na denní bázi. Investice do telefonní krizové pomoci se podle Národního akčního plánu prevence sebevražd jeví s odkazem na belgické zkušenosti jako finančně efektivní. Téměř nedostupná je online pomoc a doposud nevyužitý je potenciál mobilních aplikací, které jsou zatím pouze informativní.

Ve všech zemích postižených nouzovým stavem byl také zaznamenán vyšší počet případů domácího násilí, nás nevyjímaje. V těchto případech jsou velmi důležité online chatové služby, protože oběti často nemohou svobodně hovořit a nemají tak, kam uniknout.

Marie Salomonová, jedna ze zakladatelek organizace Nevypusť duši, například říká, že Linka bezpečí registrovala v průběhu epidemie COVID-19 v ČR až 30% nárůst hovorů s tématem násilí v rodině, 30% nárůst osobních problémů a psychických potíží či 30% nárůst online problémů, včetně sexuálního zneužívání.

A konečně jsou tu i dopady na duševní zdraví zdravotníků. Ministerstvo zdravotnictví vytvořilo linku kolegiální psychické podpory pro zdravotníky, kteří byli v první linii a často ošetřovali pacienty s infekcí, pracovali přesčas, museli rychle reagovat a přizpůsobit se změnám v pracovním režimu. I tito velmi silní lidé občas potřebují pomoci.

Rád bych kromě finanční pomoci podnikatelům, zaměstnancům a živnostníkům, případně rodičům školních dětí, inicioval plán na okamžité posílení kapacit na pomoc lidem, jejichž duševní zdraví je covidovými opatřeními a celou touto krizí ohroženo. A to včetně pomoci obětem domácího a sexuálního násilí. Chci o tom jednat na vládě, určitě se budu bavit s poslanci. Psychické dopady totiž mohou napáchat více škody, než se nám na první pohled může zdát. V tomto směru může být současná krize důležitým impulsem a mohla by nás posunout k ucelenějšímu pohledu na zdraví. Zdraví není pouze nepřítomnost nemoci, ale také je to otázka jak prožít spokojený a plnohodnotný život.