Tak už je to tady - první červenec, nabízí se letní přemítání. Je totiž zajímavé pozorovat prázdninové chování. Kdo může, utíká z města - místa produktivity, které se oddáváme celý zbytek roku - a vrací se do přírody, cizích zemí, k moři... Tato dualita město - příroda je zajímavá. Ve městě se věci dějí, v přírodě se odpočívá.

Z člověka se v ekonomickém pojetí stal lidský zdroj, z přírody zdroj přírodní. Koneckonců na většině větších pracovišť máme specializované human resources (HR) oddělení, která se starají o to, aby "lidský zdroj" byl co možná nejlépe využit - a přitom nepřetěžen. V létě mají tendenci se tyto dva zdroje (lidský a přírodní) potkávat.

Podmnožina

Asi nemá cenu dlouze uvažovat, jak je možné, že sebe (a přírodu) považujeme za (ekonomické) zdroje. K přírodě se dnes stavíme jako k něčemu, co je tady pro volný čas, občas jí necháme kus v parku - pokud ji tedy zrovna nevytěžujeme pro svoje potřeby. Příroda tady prostě je pro nás a ještě navíc je to něco, co máme pocit, že bychom měli chránit.

A naše lidství - tedy v momentě, kdy jej zrovna netěžíme - bereme často dost podobně. A také máme pocit, že je musíme chránit.V obou případech si moc neuvědomujeme, že my jsme podmnožinou přírody a že pokud tady někdo někoho chrání - a dovoluje mu být -, pak příroda nás a ne naopak.

Příroda pro nás v dovolenkovém režimu znamená rekreaci, tedy znovuvytváření, obnovování a zcelení. Pamatuji si, že ještě na Hradě byly dojemné formuláře, zděděné z komunistických dob; když si někdo chtěl vzít dovolenou (to zní strašidelně, skoro jako že si někdo chtěl vzít život), musel pečlivě vyplnit Žádanku o volno za zotavenou. To abychom mohli pracovat lépe a radostněji, až se zase vrátíme.

Naše dovolená (od slova dovoliti se, snad pozůstatek feudálního jazyka) byla vnímána jen jako podmnožina zvýšené efektivity. Odpočíváme, abychom zvýšili výkon. Dovolená jako by byla podmnožinou řízení lidských zdrojů.

Rajská práce v Edenu

Podle Genesis, první knihy Bible, byl člověk stvořen do zahrady - tedy do přírody v kultivovaném stavu; nebyl stvořen do lesa nebo džungle. A v tomto dokonalém stavu se neměl jen tak poflakovat - a čekat, že mu budou létat pečení holubi do úst - ale v zahradě pracoval.

Nebyla to ovšem nepříjemná práce v potu tváře, toto prokletí si Adam vykoledoval až po pádu. Hodně Čechů má zahrádku, o kterou se stará, aniž musí. Děláme to pro radost, nikoli kvůli rajčatům. Tak nějak si představuji práci v Edenu.

A když už jsme u toho chalupářství, dovolím si jednoodstavcovou odbočku: neznám národ, který by byl obdařen tolika chatami: u nás skoro co Čech, to sekundární rezidence. Mít místo na oddech, to je luxus, který si může dovolit málokterý národ; v Americe to patří k výsadě jen těch nejbohatších, mít vlastní chalupu. (Ponechme protentokrát stranou, jak jsme se k těm chalupám po válce dostali).

A teď zpět. Eden je tedy předobrazem toho, jak by měla vypadat práce v "blaženém stavu". Podobně o tom vypráví i staré řecké příběhy - předtím než Pandora otevřela svou skříňku (tak trochu ekvivalent ochutnání plodu ze stromu poznání dobrého a zlého v Genesis: také to měla zakázané) byla práce příjemná. A protože jsme byli moc zvědaví a nenasytní (v zahradě Eden bylo mnoho plodů k jídlu, ale našim bájným předkům to nestačilo), nechali jsme se vyhnat z ráje, začali stavět města - a pracovat v potu tváře.

A tak si užijme léto, přestože okurková sezona to jistě nebude, a na chvíli se zas pojďme vžít do bájné představy, že nejsme lidské zdroje a že příroda tu byla první, dříve než město, a že nebyla jen přírodním zdrojem, ale naším domovem. Práci na nás totiž nechrlí nějací zlí bohové, ale my sami. Pro naši nesaturovatelnost.

Psáno pro HN