Generace našich dědečků a babiček si hrála s dřevěnými hračkami - ostatně jako všechny generace dětí před nimi od mezopotámské nepaměti.

Dneska na dřevěnou hračku utáhnete málokteré dítě - a je to tak asi i v pořádku, pokročilý věk potřebuje pokročilé hračky. Není snad nutno dodávat, že efekt je stejný; děti hrající si s dřevěnými hračkami na tom, v tomto ohledu, nebyly o nic hůře než děti dnešní, které si hrají s hračkami digitálními. Potřebujeme (technicky) čím dál pokročilejší vymoženosti, abychom si byli schopni užít jednoduchých radostí života.

A jak je to s námi staršími dětmi (dospělými)? Člověku připadá, že díky modernímu pokroku vědy máme čím dál tím více faktů a také důvěryhodnějších vysvětlení, rozuměj příběhů (pohádek?) a že je tedy třeba čím dál tím méně víry nebo důvěry v nějaké autority. Třeba takový člověk z primitivního kmene potřeboval svého šamana, aby mu řekl, které síly ovládají jeho život a čemu věřit a co dělat. Jenže dnes to není zas tak rozdílné, akorát roli těch, co "mají pravdu" převzali vědci. Kdo z nás "věří" v gravitaci? Asi všichni, je to až absurdní otázka. Ale kdo ji skutečně rozumí (proč se tělesa přitahují, jak se to stalo atd.)? Prostě nám ve škole řekli, že existuje důležitá přírodní síla, které si říká gravitace a nám nezbývá než věřit, že to tak bude. Čím je společnost komplexnější a naše poznání hlubší, tím více musím já jako ekonom věřit tomu, co říkají biologové, fyzikové atd.

Objevování nových světů

V době, kdy Einstein publikoval teorii relativity, kolovala pěkná anekdota, která se navíc zdá celkem výmluvná. Že jeho teorii relativity rozumí tři vědci, ze kterých dva z nich s ní nesouhlasí.

Kvantoví fyzici se tím jednu dobu i chlubili: že je jich na světě jen pár, kteří jí skutečně rozumějí. No a teorii strun už prý vůbec nejde rozumět nebo pochopit, je to tak abstraktní a proti intuici (proti logice), že to nemá cenu. Hravě můžeme říci, že na té nejmenší úrovni se z pohledu nejbystřejší logiky dějí každý okamžik zázraky. Částice je na dvou místech najednou ve stejnou dobu, některé si hravě cestují proti směru času atd. Čím hlouběji bádáme, tím větší (a nová) tajemství (dokonce nové světy se svojí vlastní logikou) objevujeme.

Naučili jsme se věřit

Nemusíme zabíhat do mikrokosmů (kde mimochodem ve velké škále pozorujeme podobné mystické jevy), abychom si uvědomili, jak moc musíme dnes věřit. Například ekonomka Anna Bernasek si ve své knize Economics of Integrity všímá, kolika lidem musíte (nevědomky a automaticky) důvěřovat, abyste byli schopni vypít skleničku mléka, jsou to desítky lidí a institucí.

V tomto srovnání "primitivnější" člověk věřil jen sám sobě, pokud si krávy choval a dojil sám na vlastní louce, popřípadě někoho jiného ve vesnici, kterého znal. Aby mi bylo rozuměno, toto není vábení rustikální idylky zašlého minulého století - jen chci poukázat na to, že dnešní člověk musí věřit mnohem více. A musí věřit anonymním místům, lidem a institucím.

Je to tedy spíše naopak; za to, že naše doba je tak vyvinutá a komplexní, vděčíme mimo jiné tomu, že se lidé naučili věřit. Jak je možné, divil by se člen "primitivního kmene", kdyby se dostal mezi nás, že můžeme za den potkat tolik cizích lidí a přitom u sebe nenosit žádnou zbraň? A podobně to funguje i ve světě vědy a víry. Věda bez víry není možná (konvenční vědec musí věřit například v to, že svět se chová logicky a matematicky), jinak by jej nešlo zkoumat; stejně tak jako víra bez vědění (čemu bychom věřili, pokud bychom nic nevěděli?).

Ještěže naše chuť do jídla není podmíněna porozuměním chemických procesů na špičce jazyka a naše trávení tím, jak dobře rozumíme svému trávicímu traktu. Většina věcí totiž funguje i bez našeho vysvětlení. Díky Bohu.

Psáno pro HN