Hlavní postava Havlova filmu Odcházení kacléř Rieger je vlastně neskutečně osamělý. Nemá přátele, všichni se k němu chovají cize a mechanicky. Koneckonců odcizen si je i sám sobě, ponořen do rychlokvašných hesel, kterým sám nerozumí, trpce zjišťuje, že ani tato poslední věc, co jej konstituuje, tedy jeho řeč(i), není jeho a není s ním. Na konci svých velesloganů se mu i jeho vlastní řeč odcizuje a místo konce velevýznamné věty zvířecky a neovladatelně zakráká. Rieger je sám. On už ani není sám sebou, neví, co to vůbec je, jen cituje své vlastní citáty, stal se kopií své vlastní kopie. Přirozený a zabydlený ve své nepřirozenosti - ve vile, která není jeho, v postavě, kterou sleduje jakoby z dálky. V postavě, se kterou hrají jiní. On ne.

Roky strávené na očích veřejnosti a léta slávy a práce "pro vlast" jej vyšisovaly do zvláštní, odvlastněné podoby, jeho duše byla tak často znárodňována, že již bylo nemožné ji zprivatizovat a učinit zas privátní záležitostí. Kdo jde dlouho bez sebe a dav vede nebo následuje (v tomto smyslu je to film o nás všech), ztrácí pomoc oněch rozmanitých sil, které na každodenní kostrbaté cestě posílí toho, kdo jde sám.

Mocný nemocný

Užitečné je též všimnout si, že jsou všichni jaksi proti němu, každý po něm něco chce. Pod různými milými a laskavými zástěrkami mu nic nepovolují, dělají z člověka, který je v jistém ohledu velice mocný, člověka ne-mocného (ono neustálé starání se o to, zda mu není zima a zda nepotřebuje deku, tento obraz přímo vyvolává). Člověka, který není sám schopen ničeho, jen říkat slova, a i při tom mu musí legie ochotných nápomocníků napovídat a vlastně to říkat zástupně za něj. Zůstává z něj tedy jen hlas, který krákorá - a člověk, který se neumí pohnout z místa, protože by neměl kam jít.

Snad jen jednou se zachová upřímně. To, když se sluhy nestrojeně a plně zeptá, jak se má; upřímnost momentu je ale rychle utopena (jako by se právě toho všichni báli) a zadupána lidmi z jeho okolí, a to příkazy, zákazy a detailními instrukcemi o trapně titěrných detailech. Až postava krásné, múzické a vílovité Beáty se zdá, že po něm nic nechce (od-dává se mu a on se dává jí). V této scéně kancléř mládne, najednou není pře-strojený, probouzí se v něm znárodněná duše.

Jediný, kdo neporoučí a neorganizuje, je sám Rieger. A zdá se dokonce, že mu, na rozdíl od všech ostatních, snad už ani o nic nejde. Nejde mu ani o to, s kým bude, jde mu jen o to být, respektive o byt. Ale Rieger ani byt aktivně nehledá, na všechny logistické nápady okolí nereaguje, hledá snad, trochu překvapeně a nevěřícně, byt-í.

I ona filmová stísněnost je zajímavá: celý film se odehrává na divadelně omezeném místě, bez skoro jediného nádechu vnějšího (nebo vnitřního) prostoru. Skoro celý děj se odehrává někde mezi, ani ne uvnitř vily, ani ne mimo vilu, v jakémsi limbu mezi vnitřkem a vnějškem, u kamene úrazu, o který všichni neustále zakopávají, ale nikdo si nikdy vlastně nic neudělá. Podobná, většinou nenásilná, stísněnost vane z celého filmu.

Umrtvovaná duše

Pochopitelně základní a neodpustitelnou chybou je vidět film jako alegorii dvou prezidentů, odcházejícího a přicházejícího. Ač k tomu text sám několikrát nahrává, je to past, do které se nemá padat. A asi již úplně zbytečné je psát, že grotesknost, herecké přehrávání, nepohodlnost, mechaničnost, odcizení, stísněnost a kýčovitost nelze chápat jinak než jako záměr, který má jít proti srsti. A má nám poukazovat na naši vlastní neschopnost se posunout, odejít, naši arci-vykloubenost, absenci žijící duše, která je mechanicky umrtvována různými instrumenty hromadného ničení.

Psáno pro HN