Vidíte to, zrovna když jsem (a snad i jiní) začal nabývat pocit, že se ve vládní snaze reformovat něco skutečně posunulo kupředu, vláda je na pokraji pádu. Máme na to asi nějak smůlu, vzpomínám si koneckonců i na Špidlovu snahu začít s reformou veřejných financí a jak brzy v zápětí jeho vláda skončila. Stejně jako tenkrát je i nyní mediální důvod jiný, nicméně té shody náhod si skoro nelze nevšimnout. A koneckonců, když jsme měli mít mezinárodně nejdůležitější půlrok našich dějin od roku 1989 - totiž evropské předsednictví - tak jsme si pro jistotu také sami shodili vládu. Když konečně o něco jde - a politik začíná plnit svou roli - tak se pokaždé udělá halt, stop a pro jistotu se shodí vláda.

Nelze líbivě reformovat

Koneckonců i současnou vládní krizi předcházela silná kritika jejích, dle mého soudu vcelku rozumných, reformních snah. Reformy nelze dělat bez kontroverzí, a už vůbec ne bez vášnivých diskusí. Koneckonců vždy jsem byl názoru, že dokud nejsou ulice plné demonstrantů, nelétají jablka a vajíčka a nepadají ostrá slova, o žádnou pořádnou reformu se nejedná. Reformní vlády by ale padat neměly.

Zpráva pro nás pro všechny: nelze líbivě reformovat. A druhá pozoruhodnost - vládu u nás málokdy shazuje samotná opozice, většinou nám tu vlády kolabují zevnitř, a pokud už vládu shodí opozice, je to zpravidla za notné pomoci samotných členů vládnoucích stran, tedy insiderů.

Takhle se ale nikdy nepohneme z místa. Pokud každá nová vláda zruší drtivou většinu toho, co stavěli její předchůdci, můžeme mít sebegeniálnější politiky, a přesto se nic nezmění.

Mám tedy návrh, ač nejednoduchý: pojďme si témata politického diskurzu rozdělit do dvou oblastí - jedna z nich budou ta, o kterých se můžeme hádat a každé dva roky je měnit (výše daní, výše příspěvků atd.), a potom si udělejme druhou skupinu, nedotknutelné hájemství, na kterých bude obecná shoda (zjednodušení administrativy, snížení dluhu, hlavní směrování "velkých/vleklých" reforem, základní konzistence zahraniční politiky atd.). Hádejme se a měňme barvy a odstíny, ale neměňme neustále samotný systém, tedy formu.

Pojďme se domluvit

Jak už název jasně napovídá, každá dlouhodobá reforma by měla být dělána na dlouhý čas. Tedy tak, aby na ní byla nikoli jen vládní, ale i opoziční shoda. Pojďme se domluvit, že samotný systém bude takový a makový, a až vyhraje opozice, může zvýšit nebo snížit ten či onen koeficient, ale nebude měnit vše, z gruntu každých pár let. Snažně prosím, neměňme formičky jak na běžícím páse, je to přinejmenším neekonomické.

Možná budeme mít stabilnější a mnohem efektivnější vlády, pokud nebudeme neustále reformovat - a každý po svém. Mnohem efektivnější je udělat jednu společnou - a pořádnou - reformu a nechat manévrovací prostor pro změny. Vydrží-li tato vládní koalice, je to ideální příležitost.

Hlavně když si uvědomíme, že předsedové hlavní vládní a hlavní opoziční strany jsou nevýbušní, odborně zdatní a konsenzus hledající lidé. Jakožto bývalí místopředsedové si nelibují v politikaření a alfasameckých osobních střetech, ale spíše jsou to pracanti, kteří tuto roli ve svých stranách zastávali již dávno. Dokážu si zkrátka představit reformní dohodu Petra Nečase s Bohuslavem Sobotkou mnohem spíše než Jiřího Paroubka s Mirkem Topolánkem.

Nejnamáhavější práce je práce zbytečná. A u nás, jak to vypadá, se právě v tomto druhu politické práce přímo vyžíváme - totiž stavíme cosi, o čem předem víme, že ten po nás to zboří. Není čas na změnu? Vždyť už z toho nereformního reformování musí všechny bolet ruce.

Psáno pro HN