Dvěma světovými válkami, které byly způsobeny Evropou Evropě (neohrožoval nás
žádný útok zvenčí ani hladomor nebo "nedostatek místa") jsme sami začali cítit, že jsme
ztratili morální, politické, ekonomické, vojenské i filozofické právo vést svět, tedy být
supervelmocí.
Pak byla Evropa v prachu a zmatku poválečné obnovy, že které jsme se dostali
za vydatné pomocí Marshallova plánu (američané pomáhali kontinentu, kde válka
vznikla a přenesla se na celý svět! a mimochodem nebyly to půjčky, ale dary). Od té
doby se Evropa zmohla a utvořila ve svých dějinách cosi absolutně bezprecendentního:
svobodnou unii národů, které spolu neválčí, ale jednají, nebo ještě pregnantněji:
obchodují.

Musíme si pomáhat

Důležitější je však jiná poučka: ničit (či nepomoct) hospodařsky padlým národům či
regionům není moudré. Kdysi jsme si mysleli, že můžeme vydělat jen na úkor kohosi
jiného (třeba válkami), dnes nám historie opakovaně ukazuje, že opak je pravdou.
Můžeme nejlépe prosperovat spolu, ne proti sobě.

V tom je krása ekonomie, kterou ji nelze upřít: vyhledává rozdíly a sbližuje. A nyní jsme
obchodně tak propojeni (mimochodem mnohem víc než politicky - politika a integrace v
tomto pokulhává za ekonomikou), že je pro nás pád jedné malé ekonomiky tak velkým
emotivním i ekonomicko-finančním šokem, že uděláme cokoli, abychom se mu vyhli,
dokud zůstává alespoň kapka naděje, že se Řecko (ano za naší notné podpory!) opět
postaví na nohy.

A mimochodem, kdyby se řecký (nebo maďarský či irský) skoro-bankrot odehrál před
šedesáti a více lety v naší historii, naší političtí i hospodští leadeří by řešili zřejmě
jen jediné: jak Řecko (nebo Maďarsko či Irsko) co nejelegantněji obsadit vojensky.
Dnes něco podobného nikoho ani nenapadne, spíše nám to přijde úsměvné, o něčem
takovém vůbec mluvit (díky Bohu!). Dnes se těmto národům snažíme pomoct skoro
doslova že všech našich (zbývajících) sil. Vždyť přeci Irsku byla mezinárodní pomoc
skoro "vnucena" proti jejich vůli. Možná mi namítnete, že tom pomáháme, abychom
si pomohli sami. Ano, možná, ale i to je veliký pokrok, protože ještě před dvěma
generacemi bychom je chtěli zničit, uškodit jim a tím pomoct sami sobě.

Zda za tento nárůst solidarity a omezení válek může poučení z dějin, nárůst evropského
ducha nebo instituce EU (které vlastně v zárodku vylučují použití arzenálu zbraní
obchodních válek jakými jsou devalvace, cla, protekcionismus), nechávám na úvaze
čtenáře. Jisté je jen jedno: Tak dlouhé období míru v Evropě nikdy nebylo - a v
posledních letech z Evropy vymizely i regionální krvavé šarvátky. Pokud tedy ve svém
hlavním cíli byl projekt integrované Evropy naprosto úspěšný (ani ve financí krizi nás
tentokrate nenapadlo proti sobě zvednout zbraně), pak bychom za něj měli být vděční, ač
nás občas něco stojí.

Řekové jsou napřed, nikoli pozadu

Řekové, stejně jako za dob antických, jsou před námi. Oni pouze zbankrotrvali o nějaké
desetiletí dříve, než Itálie, Španělsko, ale i my a dokonce i Německo. Kdybychom my
všichni pokračovali v nezměněné trajektorii, tak jal jsme byli zvyklí z minulé generace,
zbankrotovali bychom též. Trhy se ukazují být příliš slabými a příliš opožděnými hlídači
velikosti státního dluhu - trhy prostě nejsou schopny státy včas přimět k zadlužovací
obezřetnosti. Nad tím musí bdít demokratický národ - a jeho politici - sami. A že toho
nejsme schopni se ukazuje dost jednoznačně. Právě proto potřebujeme společná pravidla
o nezadlužování a o též zejména(!) o splácení dluhu v letech dobrých. To byl a je celý
smysl fiskálního kompaktu, který jsme nedávno (navzdory silnému mezinárodnímu,
ale i domácímu intelektuálním a dokonce i levicově opozičními tlaku) odmítli. Česká
republika si bude muset velice rychle vymyslet své vlastní fiskální pravidlo, jinak
budeme brzy dost nápadní. A aby byla sranda, vsadím se, že to naše fiskální pravidlo
bude dost podobné tomu, které jsme právě odmítli. a navíc budeme mít - na rozdíl od
zbytku EU - velké problémy s vynutitelností, neb nad námi nebude stát žádný společně
upletený bič.

Vlastně máme štěstí, že země, které v Evropě zatím hrozily bankrotem, byly samými
malými ekonomika. Snad nám toto varování (díky němuž naše dnešní vláda dost možná
vyhrála minulé volby) bude stačit. Kolik dalších a větších bankrotů jinam ještě budeme
potřebovat než kápneme božskou?

Psáno pro HN