Ať už s Keynesem souhlasíte, nebo ne, byl jistě jednou z nejvýraznějších postav soudobé ekonomie, ne-li přímo hlavní, a výrazně se podílel na formování ekonomické teorie i praxe. Už jen to, že proti Keynesovi stojí celá neoklasická škola, o něčem svědčí. Mimochodem je mnoho významných ekonomických jmen, která se k neoklasické či jiné tradici hlásí, ale po žádném z nich není pojmenována. A tak zde sice máme keynesianismus, ale nemáme zde hayekianismus ani friedmanismus. To, že se po někom pojmenuje v ekonomii myšlenkový proud, je celkem vzácné, z téměř třiceti různých proudů se to stalo jen u dnes relativně málo známých či vlivných škol: u (neo)ricardiánství, respektive u (neo)marxismu.

Navíc Keynes po sobě nezanechal školu jednu, ale rovnou několik, které se k jeho dědictví hlásí. Nejznámější a nejvlivnější ne neokeynesianství, alias neoklasická syntéza, alias poválečný main-stream (který vznikl jakousi hybridní sloučeninou klasické školy s Keynesem, což se stalo terčem kritiky mnohých). Tento směr, nejlépe znám skrze dílo Paula Samuelsona, se držel na výsluní do sedmdesátých let, dob stagflace. Reakcí na obodbí monetaristů, které symbolizuje Milton Friedman pak vyvolala další školu: nové keynesiánství, které se pokusilo dodat Keynesově makroekonomické škole mikroekonomický základ. Z toho pak povstává nová neoklasická(sic!) syntéza, alias new-neo, alias dnešní mainstream. A aby toho nebylo málo, máme tu ještě postkeynesiánce, menší školu, která se zaměřila zejména na metodologii a filozofii a snaží se Keynesovo dílo do ničeho neintegrovat a tak mu být nejloajálnější (nejvýznamnějším představitelem této školy z českých ekonomů-akademiků byl Prof. Milan Sojka).

Koneckonců i poslední období zažilo významný vzestup zájmu o Keynesovo učení. Vybavte si, kolikrát se v současné diskusi objeví jméno Keynes. Jistě, člověk občas slyší i o Hayekovi nebo Friedmanovi (zřejmě jediní další ekonomové, kteří jsou širší veřejnosti povědomí), ale jejich výskyt (byť je to možná v současné debatě škoda) je mnohem menší než Keynes. Nicméně první (intuitivní?) reakce na krizový rok 2008 byla keynesiánská. Všeobecný konsensus mezi ekonomy byl stát nebo centrální banky musí nějak ekonomice (expanzivně) pomoct. Názory se začaly pomalu tříštit až v roce 2010, kdy ekonomika na vzpruhy nereagovala (sice se podařilo zabránit vyslovené krizi, ale nezaměstnanost je stále vysoká) a začalo se spíše hovořit o šetření (tedy austerity), což je debata, která trvá dodnes.

Bastardkeynesiánství

Nicméně, to co se stalo v reálné politice za poslední období za keynesiánství označovat nelze. Dnes by se skoro chtělo říci, že jsme "nalevo" od Keynese. My jsme si totiž z Keynesova odkazu: "v hospodářské depresi je povoleno tvořit deficity, za předpokladu že se v dobách růstu (tedy v dobách, které jsme si zvykli považovat za "normální") by měl být rozpočet v přebytku, nebo alespoň vyrovnaný" vzali jen slabou polovinu, totiž "je povoleno tvořit deficity". Selský rozum a ekonomická logika hospodářských cyklů šla vniveč a my jsme si, v rámci své mánie, mysleli, že budeme růst pořád a pořád a že se dluh splatí sám (růstem). Alan Greenspan byl dokonce oslavován za to, že konečně vymyslel konec "boom and bust economics", tedy de facto konec hospodářského cyklu a že nyní již máme vše spočtené a víme jak s tím (pomocí úrokových sazeb) nakládat.

Smutnou ukázkou tohoto myšlení je třeba pakt stability a růstu - není žádný důvod, aby země která hospodářsky roste, mohla vytvářet deficit až do tří procent HDP. Pakt stability a růstu, měl-li být keynesiánský a měl-li býti paktem nejen růstu ale i stability měl zemím, tešícím se z hospodářského růstu, ordinovat přebytky. Chápu, zpočátku to bylo míněno dobře, ale z věty "státy by neměly ekonomice pomáhat (podplácet ji) nikdy více než třemi procenty HDP" se brzy kolektivně-psychologicky stalo něco zcela jiného: "Deficity do tří procent jsou v pořádku". A to je veliký rozdíl. Je to jako kdybyste své ratolesti dali (rozumně vypadající) pravidlo "nesmíš nosit domů žádné horší známky než trojky" a ono by začalo domů nosit (jako racionální reakce) právě trojky. Příkaz zněl přeci jasně, žádné horší známky než trojky, tedy proč se zbytečně biflovat, když trojka stačí (na uspokojení pravidla). Země tak začaly psychologicky považovat třeba dvouprocentní deficit za hrdinství a známku naprosté fiskální (rozuměj zadlužovací) konzervativnosti.

Droga zvaná speed

Navíc dnešní debata je zcela jiná než za Keynese. Tenkrát se vedly boje o to, zda zda se vůbec má stát pouštět do deficitů, tedy vytvářet spotřebu "za ekonomiku" jakoby zástupně za ní konzumovat … zda je to vůbec legitimní. Dnes se o tomto již skoro vůbec nediskutuje, v tomto smyslu jsou keynesiánci skoro všichni, ale debatuje se o kolik. Jak vysoké smí být celkové zadlužení státu? Má být letošní deficit tři nebo čtyři nebo více?

Převedeno do drogové terminologie, původní debata byla o tom, zda drogy (deficitní financování) používat či nikoli a zda daná droga bude mít efekt na zvýšení nálady a energie v dané množině případně zda je škodlivá. Dnes je debata nikoli o tom, zda drogy ano či ne, ale kolik a za kolik (cena této drogy se vyjadřuje úrokovou mírou, za kterou si daný stát tuto drogu od trhů kupuje). Z tohoto pohledu věta Když je úroková sazba nízká, je zcela logické se zadlužovat (kterou jsme slýchali a slýcháme stále), konečně vyznívá tak paradoxně, jak správně má. I kdyby byly drogy zadarmo, to neznamená, že bychom je měli neregulovaně využívat. Není nutno říkat, že deficitní financování je také vysoce návykové, když si ekonomika zvykne (podobně jako na vysokou úroveň inflace), jen velice bolestivě se jí zbavuje. a v obou těchto případech je potřeba zvyšovat dávky, aby byl docílen kýžený efekt. A tak ekonomika, která je navyklá na desetiprocentní deficity bude na snížení dávky reagovat abstinenčními příznaky - takže se dojde do paradoxní situace, že ačkoli se stát nadále zadlužuje (provádí expanzivní politiku) zároveň se "brzdí" ekonomiku (reakce je podobná jako na restriktivní politiku).

A ještě poslední paralela: Potíž dnešní debaty je v tom, že na rozdíl od doby, kdy žil Keynes, tato droga (dluhové financování ekonomiky) dochází, a v některých zemích již došla. V jednom slova smyslu leží právě v tomto podstata dnešní neschopnosti na recesi reagovat: speed již není, drogy, které nás poháněly kupředu a byly řešením na téměř všechny problémy, došly. Státy jsou tak předlužené, a ekonomiky tak navyklé, že již moc dál na tuto levnou drogu nedojedou. A ty které jedou dál na to jednou dojedou - a je skoro jedno zda dříve nebo později.
Nemyslím si tedy, že by dnes Keynes tvrdil to, co hlásá například Paul Krugman, který navrhuje v drogách prostě (a zela radikálně) pokračovat.

Filosof ekonomie

Ale nesmíme zapomenout na to nejdůležitější Keynesovo dědictví, mnohdy zapomínané: Keynes nebyl jen ekonomem, byl zároveň filosofem, přátelil se s umělci, byl velikým sběratelem textů Newtonových, o ekonomii psal většinou bez grafů, rovnic a čísel, mluvil o defetišizaci ekonomie a o nesmyslnosti exaktních modelů, které do sebe mají zapadat jako mechanický pomeranč. Dal nám všeříkající (a dnes všemi analytiky omílaný) termín Aminal Spirits, mysteriózního hybatale lidské duše (ekonomie má vůbec dost v oblibě mysteriózní názvy, třeba neviditelná ruka trhu nebo homo economicus), jakýsi popis životního elánu, který se nikdy nepoddá matematické kalkulaci. A také mluvil o fundamentální nejistotě trhů (které nelze přiřadit pravděpodobnost), nepředvídatelnosti budoucna a dnes znovuobjevené záležitosti, že od trhů nelze čekat optimální alokaci ani cenotvorbu. A také bychom si měli připomenout, že ekonomii vlastně moc nerozumíme a že pravá role ekonomii by neměla být u kormidla dění (jak tomu většinou je), ale někde v podpalubí jako pomocník, nikoli hybatel světa.

Psáno pro HN