Marxova kritika kapitalismu spočívá zejména v kritice morální, nikoli výkonnostní. I sám Marx, největší kritik kapitalismu, přiznává, že systém jako takový je nejvýkonnější systém správy společnosti, jaký kdy lidstvo - ve své reálné historii - zažilo. Dnes skutečně i ti nechudší žijí bohatěji než králové středověku - těší se delšímu věku, zdravějšímu životu.

Přesto marxistická kritika systému, která má překvapivě dodnes své zastánce, žije z pocitu, že nás systém utlačuje, něco nám bere, odosobňuje nás a že je nespravedlivý. Tento pocit "hozenosti do světa" a nespravedlnosti je ale obecným pocitem člověka a nelze na něm stavět kritiku kapitalismu. Hlavní kritika této marxistické kritiky tedy spočívá v tom, že se Marx minul cílem. Výše popisované vlastnosti jsou vlastnosti lidského údělu, nikoli kapitalismu.

Chce-li extrémní levice kritizovat odlidštění systému, pak vězme, že odlidštění je spíše výsledkem industrializace a specializace, což ale nemá s kapitalismem moc společného. Koneckonců z historické zkušenosti víme, že země, které se snažily být komunistické, byly fascinovány ideologií industrializace a masové výroby ještě více než země západní.

Sociolog a ekonom Thorstein Veblen ve své nejslavnější knize Teorie zahálčivé třídy naopak v zahálce vidí jednu z hlavních charakteristik bohaté společnosti. Nebo alespoň bohaté části společnosti - že luxusem bohatých je zahálka.

Ale zpět k systému, který není spravedlivý. To ale není nic nového pod sluncem, toho si už všimli například pisatelé Nového zákona, že tento svět takový už je, že se v něm budeme cítit nesví, ať už bude instalován jakýkoli systém. V tomto smyslu věřil "ateistický" Marx v křesťanské ideály mnohem radikálněji než většina věřících. Radikální výměna stávajícího systému za nějaký jiný, který na papíře vypadá možná zajímavě, ale v realitě končí tragicky, lidský úděl nevyřeší. Výmluvné je, že ani v jedné zemi, která s komunismem koketovala, se projekt nepodařil (Čína bohatne právě tím, že z komunismu couvá). A neznám na Západě nikoho, koho by čínský systém fascinoval natolik, že by ho chtěl aplikovat zde.

Srovnat nesrovnatelné

Koneckonců tyto dva systémy nejsou ani srovnatelné. Pokud si v rámci kapitalismu chcete zkusit komunitaristický experiment, žít jen z plodu své práce v okruhu milých lidí, nikdo a nic vám v tom nebrání. Naopak tyto komunity jsou vnímány médii i veřejností velice pozitivně, takže místo útlaku se vám dostane spíše uznání.

Naopak to ovšem nejde, socialistické země skoro vůbec nepřipouštěly dobrovolné kapitalistické experimenty, postihovaly je. Srovnávat tyto dva systémy tedy nelze, protože ten jeden umožňuje kohabitaci s tím druhým, kdežto ten druhý nikoli.

Mnohem lepší než doufat v jakési vzdušné zámky revoluce (a výměny systému) je počítat s adaptabilní schopností systému současného. Tedy v evoluci, což je pohled, který nabízí Joseph Schumpeter, světový ekonom rakouské tradice. Ten věřil, že systém do sebe zahrne solidární prvky - a bude se měnit podle toho, jak jej lidé budou chtít měnit. Jinými slovy, kdysi západní civilizaci šíleně bavilo kouřit tabák (dokonce se věřilo, že je zdravý v tom, že pomáhá hubnout), nyní nás to přešlo a západní civilizace se snaží většinu lidí odnaučit kouřit. K tomu si ovšem civilizace musí dojít sama, než se (něco) změní. Podobně tak to bude i s vnímáním systémové změny. Tedy, systém je třeba neustále přestavovat tak, aby vyhovoval lidem, kteří v něm žijí. Demokratický kapitalismus není v žádném případě ideální, ale už jen toto vědomí nám umožňuje (dokonce nás nutí) jej neustále měnit. Dokonalý systém nebo ten, který to o sobě tvrdí, či je mu to dokonce věřeno, se moc měnit nemůže.

Psáno pro HN