Klasicky se učíme, že trhy jsou efektivní, tedy schopny dovést situaci k ideálnímu řešení, lepšímu než kdokoli a cokoli jiného, pokud zrovna nemáme co do činění s externalitami. Toto tvrzení je ošemetné - platí... jak kdy. Případ telekomunikací je toho dobrým příkladem, byť bych si vypůjčil problém starší, nikoli ten, který se právě řeší na úrovni EU, i když je mu vlastně trošku podobný.

Vezměme případ volné přenositelnosti telefonních čísel. Tedy pokud chce zákazník přejít od jednoho operátora k druhému, může si bez poplatků nechat svoje číslo. Zvýší toto opatření kvalitu konkurence? Ano. Byli by se na něm schopni domluvit sami poskytovatelé? Nikoli.

V tomto případě je tedy třeba jakéhosi úředního či politického šťouchnutí shora, nařízení či příkazu, které samo o sobě není vůbec tržní, aby se zvýšila kvalita konkurence, a aby tak byl trh svobodnější. Tedy na první pohled paradox: se zvýšením regulace se stává trh svobodnějším a pro jeho zákazníky je taková pro-tržní-regulace (sic!) výhodnější. Trhy samy se se svojí vlastní pomocí na tento bod jen těžko dostanou, protože tato regulace není v zájmu žádného stávajícího poskytovatele, a kdyby byla, beztak se na ní nedohodnou, jak jsme viděli. Bylo zkrátka potřeba udělat reguli.

Konkurence proti konkurenci

To pochopitelně neplatí vždy, občas se trhy na efektivní situaci dostanou samy, ale občas také ne - zkrátka na trhy v tomto nelze spoléhat. Vždy zkrátka nelze laissez-faire, laissez-passer, nechat (trhy) být, nechat pracovat. A ne každý státní zásah ničí nebo omezuje konkurenci.

Když už by se člověk měl dohrabat k nějakému obecnému závěru ohledně trhů a konkurence, tak je namístě spíše obezřetnost z jiné strany. Obecně řečeno má konkurence spíše tendenci konkurenci ničit. V situaci, kdy existují úspory z rozsahu, tedy čím více toho vyrobím, tím levněji mohu prodávat, je tato tendence ještě posílena. A stát, nebo nějaký jiný regulační orgán, musí hlídat, aby se z jednoho hráče nestál hráč příliš silný, příliš dominantní. Koneckonců i přáním a snahou mnoha firem je své konkurenty zničit a stát se monopolem, ale to je vedlejší. Jde hlavně o to, že pokud nejsou trhu postaveny rozumné rámce, může začít implodovat. Může se stávat trhem nižší a nižší kvality a na tom pak tratí všichni a vyhrává ten nejméně kvalitní, nejméně skrupulózní.

Tak to zde vypadalo na kapitálových trzích v devadesátých letech, regulace byla skoro nulová, vše se pod náboženstvím všespásných trhů nechávalo na trhu, regulace byla škaredé slovo. Což vedlo k masivnímu tunelování, netransparentnosti, zneužívání dominantního postavení, krádežím, lžím a tak dále. Kdyby to tak šlo dál, trh by pravděpodobně sám implodoval. Zde ještě podotkněme, že Komise pro cenné papíry, která právě měla trh regulovat, vznikla jako výsledek lobbingu samotného trhu. Naštěstí se totiž část tržních účastníků probudila a uvědomila si, že regulace není proti nim, ale pro ně.

Zákon a svoboda

V tomto kontextu uvádí zajímavý případ filozof Jan Sokol: jazyk není nic moc jiného než sada pravidel (z nichž některá jsou úplně stupidní), ale přesto pokud se na tato pravidla vykašleme, neznamená to, že se naše vyjadřování nebo my sami staneme svobodnějšími. Pokud začnu říkat či psát aldfjnaofuyíěkaj faiyugd aldjvalkj, není to projev mé nově nabyté svobody, byť jsem právě svobodně porušil pravidla jazyka. A co básně? Není to jen další vrstva pravidel, která už jsou úplně zbytečná? Že by se verše měly rýmovat, mít rytmus - a přesto právě v tomto hájemství vznikají ty nejsvobodnější projevy lidského ducha.

Pravidla a svoboda nejdou proti sobě, naopak. To by měl vědět každý liberál či libertarián, který to myslí aspoň trošku vážně. Nebo který aspoň myslí.

Psáno pro HN