Vesmír a komunikace s cizí inteligencí
Než začneme vysílat své zprávy a extrapolovat svoji touhu komunikovat, měli bychom si uvědomit, že jsme zatím vůbec nevyužili to, čím se to tu jen hemží. Zkrátka, kdo chce komunikovat s cizí inteligencí, ať se vrátí na Zemi.
Lidstvo investovalo mnoho do výzkumu kosmu - s nadějí, že porozuměním vesmíru porozumíme také více sobě. Člověk nakonec nikdy neví, kde se objeví zajímavá otázka, která nás posune dál.
Jenže zjistili jsme jen, že se nikdo nikde neozývá a že mnohovrstevný bující život na naší planetě je nejspíš sakramentsky vzácný. Široko daleko, kam dohlédneme a doslechneme, je ticho a mrtvo, máme jenom sebe. Cizí inteligenci jsme zatím nikde ve vesmíru nenašli. Budeme se muset smířit s tou svou.
Přitom samotná planeta Země se cizí inteligencí jen hemží. Zvířata mají inteligenci, mají ji do jisté míry i rostliny a je to inteligence cizí, mimolidská. Pochází z dávných kultur, zvířata zde byla dávno před námi, o rostlinách nemluvě. Mají svůj jazyk, svůj smysl, své místo a řeší si svoje věci, na člověku mnohdy nezávislé. Mnoho z těchto zástupců cizí inteligence o existenci lidí nemá ani potuchy, stejně jako hypotetičtí inteligentní tvorové na světelné roky vzdálené planetě. Ale na rozdíl od nich si žijí klidně, bez senzací, hned za městem, ve vašem obývacím pokoji nebo rovnou ve vašem těle.
Řeknete - a budete mít v jistém směru pravdu -, že se nám s inteligentními tvory z jiných planet možná jen nepodařilo navázat komunikaci. Proč však vůbec věříme či doufáme, že se nám to může podařit, když se nám to nepodařilo s inteligencí, která je odnepaměti kolem nás - a ze které jsme se vylíhli a částečně emancipovali? A jak víme, že se s námi zvířata nesnaží komunikovat celou tu dobu? To už je sice trošku naivní žánr sci-fi nebo fantasy, ale stále méně naivní než naše naděje po extraterestiální komunikaci.
Kdyby se zvířata snažila navázat s námi kontakt, říkají si asi toto: my se snažíme, už generace, komunikovat s lidmi - po svém, tak, jak to umíme -, ale oni koukají někam do dáli, do noci, do hvězd, svými přístroji, vysílají rádiové vlny, poslouchají rádiové vlny, svůj jazyk kódují do matematiky a rovnic a jen takovouto komunikaci, zdá se, uznávají. Věří totiž zřejmě, že univerzálním jazykem veškerenstva je technická analýza, která jim sice dává mnohé dodatečné vlastnosti (lidé umějí létat rychleji a výš než nejrychlejší pták, plavat hlouběji a rychleji než ryby, lidé umějí mluvit na dálku, dívat se na vzdálené věci a tak dále), ale samotnou komunikaci stále pořádně neovládají. Přímo u svých nohou mají tisíce živých cizích inteligencí - jiných, než jsou oni sami -, se kterými nekomunikují a ani je to vlastně nikdy nenapadlo. A pokud to někoho napadlo (se zvířaty mluvil údajně svatý František), dotyčného nazvali snílkem a vědecky se mu vysmáli. Když však svou touhu po komunikaci s něčím cizím namíří do hvězd, najednou to považují za zcela vědecké a seriózní.
Tím se vůbec nechci vysmívat vesmírnému výzkumu, naopak. Ale předtím, než začneme vysílat své zprávy a extrapolovat svoji touhu komunikovat, měli bychom si uvědomit, že jsme zatím vůbec nevyužili to, čím se to tu jen hemží. Zkrátka, kdo chce komunikovat s cizí inteligencí, ať se vrátí na Zemi. Pravda, nekomunikuje technicky a dle toho, co si pod pojmem inteligence obvykle představujeme, ale to už tak cizí inteligence asi budou mít ve zvyku. Nemluvě už vůbec o tom, že jsme se ještě ani nenaučili komunikovat ani mezi sebou lidmi.
A možná i z tohoto pramení naše zvláštní kombinace fascinace a strachu z pokroku a technologií. Víme, že čím víc jsme specializovaní na high-tech, tím víc se vzdalujeme přirozené, netechnické komunikaci se svým prostředím, domovem, okolím a tím, z čeho jsme vzešli. Než si lidé vymysleli ufony, toužili komunikovat s božstvem, tedy také jakousi jinou inteligencí, jinou civilizací, která nás poučí, učiní více lidmi, vysvětlí otázku smyslu života a tak vůbec všeho. Není naše současná (neúspěšná) touha po navázání kontaktu s cizí civilizací tedy jen technickým a odosobněným pokračováním religiózní touhy nebýt sami a zároveň strachu, že sami nejsme?
psano pro HN
Lidstvo investovalo mnoho do výzkumu kosmu - s nadějí, že porozuměním vesmíru porozumíme také více sobě. Člověk nakonec nikdy neví, kde se objeví zajímavá otázka, která nás posune dál.
Jenže zjistili jsme jen, že se nikdo nikde neozývá a že mnohovrstevný bující život na naší planetě je nejspíš sakramentsky vzácný. Široko daleko, kam dohlédneme a doslechneme, je ticho a mrtvo, máme jenom sebe. Cizí inteligenci jsme zatím nikde ve vesmíru nenašli. Budeme se muset smířit s tou svou.
Přitom samotná planeta Země se cizí inteligencí jen hemží. Zvířata mají inteligenci, mají ji do jisté míry i rostliny a je to inteligence cizí, mimolidská. Pochází z dávných kultur, zvířata zde byla dávno před námi, o rostlinách nemluvě. Mají svůj jazyk, svůj smysl, své místo a řeší si svoje věci, na člověku mnohdy nezávislé. Mnoho z těchto zástupců cizí inteligence o existenci lidí nemá ani potuchy, stejně jako hypotetičtí inteligentní tvorové na světelné roky vzdálené planetě. Ale na rozdíl od nich si žijí klidně, bez senzací, hned za městem, ve vašem obývacím pokoji nebo rovnou ve vašem těle.
Řeknete - a budete mít v jistém směru pravdu -, že se nám s inteligentními tvory z jiných planet možná jen nepodařilo navázat komunikaci. Proč však vůbec věříme či doufáme, že se nám to může podařit, když se nám to nepodařilo s inteligencí, která je odnepaměti kolem nás - a ze které jsme se vylíhli a částečně emancipovali? A jak víme, že se s námi zvířata nesnaží komunikovat celou tu dobu? To už je sice trošku naivní žánr sci-fi nebo fantasy, ale stále méně naivní než naše naděje po extraterestiální komunikaci.
Kdyby se zvířata snažila navázat s námi kontakt, říkají si asi toto: my se snažíme, už generace, komunikovat s lidmi - po svém, tak, jak to umíme -, ale oni koukají někam do dáli, do noci, do hvězd, svými přístroji, vysílají rádiové vlny, poslouchají rádiové vlny, svůj jazyk kódují do matematiky a rovnic a jen takovouto komunikaci, zdá se, uznávají. Věří totiž zřejmě, že univerzálním jazykem veškerenstva je technická analýza, která jim sice dává mnohé dodatečné vlastnosti (lidé umějí létat rychleji a výš než nejrychlejší pták, plavat hlouběji a rychleji než ryby, lidé umějí mluvit na dálku, dívat se na vzdálené věci a tak dále), ale samotnou komunikaci stále pořádně neovládají. Přímo u svých nohou mají tisíce živých cizích inteligencí - jiných, než jsou oni sami -, se kterými nekomunikují a ani je to vlastně nikdy nenapadlo. A pokud to někoho napadlo (se zvířaty mluvil údajně svatý František), dotyčného nazvali snílkem a vědecky se mu vysmáli. Když však svou touhu po komunikaci s něčím cizím namíří do hvězd, najednou to považují za zcela vědecké a seriózní.
Tím se vůbec nechci vysmívat vesmírnému výzkumu, naopak. Ale předtím, než začneme vysílat své zprávy a extrapolovat svoji touhu komunikovat, měli bychom si uvědomit, že jsme zatím vůbec nevyužili to, čím se to tu jen hemží. Zkrátka, kdo chce komunikovat s cizí inteligencí, ať se vrátí na Zemi. Pravda, nekomunikuje technicky a dle toho, co si pod pojmem inteligence obvykle představujeme, ale to už tak cizí inteligence asi budou mít ve zvyku. Nemluvě už vůbec o tom, že jsme se ještě ani nenaučili komunikovat ani mezi sebou lidmi.
A možná i z tohoto pramení naše zvláštní kombinace fascinace a strachu z pokroku a technologií. Víme, že čím víc jsme specializovaní na high-tech, tím víc se vzdalujeme přirozené, netechnické komunikaci se svým prostředím, domovem, okolím a tím, z čeho jsme vzešli. Než si lidé vymysleli ufony, toužili komunikovat s božstvem, tedy také jakousi jinou inteligencí, jinou civilizací, která nás poučí, učiní více lidmi, vysvětlí otázku smyslu života a tak vůbec všeho. Není naše současná (neúspěšná) touha po navázání kontaktu s cizí civilizací tedy jen technickým a odosobněným pokračováním religiózní touhy nebýt sami a zároveň strachu, že sami nejsme?
psano pro HN