V současné době se mnoho hovoří - a je to dobře - o chybějící duši ekonomie, o humanomice místo ekonomiky a o snaze přestavět náš systém tak, aby nevykazoval mnohé nesrovnalosti, které se nám duševně (eticky) nelíbí, přestože jsou logickým výsledkem logických dílčích rozhodnutí. V těchto debatách zdá se mi vhodné rozdělovat na tři oblasti: tělo ekonomiky, duši ekonomiky a ducha ekonomiky.

Tělem ekonomiky je materiálno a služby, tedy jakýsi HDP - to reálné, měřitelné, něco, za co lze vystavět fakturu a zavést ji jako položku do účetnictví. Duší rozumím jakýsi nervový systém, naše vědění, náš způsob organizace - sem patří ekonomie jako obor, který studuje ekonomiku, naše zákony, trhy samotné a jiné instituce, které ekonomiku organizují, ale i bankovní modely, mezinárodní smlouvy, EU, byrokracie atd. Nejéteričtějším a nejhůře definovatelným hájemstvím je hájemství ducha (jak už to u věcí duchovních bývá). Duchem ekonomie jsou naše touhy, naše pohnutky, etika, vyšší cíle, solidarita, to umělecké a dobrodružné v nás.

Éterický duch společnosti se chce starat o své nemocné, staré a sirotky, byť by z toho neplynul žádný přímý ekonomický užitek. Rozumná duše zorganizuje instituci zdravotního a důchodového pojištění a postará se institucionálně o sirotky a o slepé. Samotné tělo - ekonomika - na základě tužby ducha a zorganizování duše postaví nemocnice, starobince a školy.

Jenže: tu se musím zastavit a říct si, zda není pro ekonoma zvláštní mluvit o duchu. Zní to ezotericky... prostě divně. Ale pak jsem si uvědomil, že ekonomové o duších hovoří skoro imrvére. Ne? A co takový termín animal spirits? Spirit je přece duch, ať už je jakkoli (ne)animal. Tento termín do ekonomie zavedl Keynes a od té doby se stal jedním z nejskloňovanějších žargonů a zaklínadel. Spolu s homo oeconomicus a neviditelnou rukou trhu se tato trojjedinost stala mytologickým trojúhelníkem, kterým my ekonomové můžeme vysvětlit všechno (a tím pádem, jak nás poučil Popper, nic).

Nicméně zpět k duchům ekonomie. Animal spirit je hybatel, do češtiny snad nejlépe přeloženo jako životní elán - generace ekonomů vycvičených v racionálně modelovém pojímání světa si lámala hlavu, co tím asi Keynes chtěl vlastně říct. A jejich analýza se téměř výlučně soustřeďovala na slovo animal jako anima, nikdo si však jaksi nevšiml, že celou tu dobu přehlížíme, že my ekonomové mluvíme o spirits, tedy o duších. Max Weber napsal slavnou knihu Protestantská etika a duch(!) kapitalismu a Michael Novak Duch(!) demokratického kapitalismu. Vypadá to, že ekonomie bude duchovnější obor, než si sami připouštíme.

No a teď nás ten zanedbaný a potlačený duch straší. První lekce psychoanalýzy je, že potlačované se projevuje nejsilněji, lidově cosi podobného známe z přísloví odříkaného chleba největší krajíc. Pokud dojde k oddělení ducha a těla, možná je chyba někde v institucích a našem vědění, ekonomii, tedy v hájemství duše. Z hororového žánru víme, že pokud člověk oddělí tělo od ducha, nezíská jen jednu strašidelnou postavu, ale dvě. Na jedné straně se po nás sápe zombie (tělo bez ducha), která je sice hrozně efektivní, ale nikoli tak, jak bychom si přáli. Zombie se prostě nezastaví a nemá žádné morální dilema. Jenže cílem býváme občas my sami.

Druhým strašidlem je duch. Ten na nás neútočí, ten jen obviňuje - a tak nás dožene k šílenství. Pokud budeme odtrhávat a separovat duchovní věci od věcí materiálních, vždy z toho bude průšvih. Pokud ekonomie nebude mít pochopení pro věci vyšší, stane se z ní zombie. Bible nebyla psána pro lidi duchovní, ale normální, Ježíš nepřišel léčit duchovně zdravé, ale nemocné.

Ale vysvitla naděje. Současný papež, zdá se, se začal zabývat věcmi pozemskými. Současná ekonomie přestala tabuizovat i jiné přístupy než mechanicko-technické. Papež si všímá věcí dole, ekonomie těch nahoře. Existuje naděje, že začneme věci lidské vnímat lidsky - jinak nebudeme schopni vnímat rozpory, které tyto tři oblasti mají, a ani je efektivně řešit.

Psáno pro HN