Tomáš Sokol

20. 01.

Financování politických stran

Tomáš Sokol Přečteno 5574 krát

Podle oficiálního webu Ministerstva vnitra ČR je u nás 165 politických stran a hnutí. Majetkové poměry většiny z nich nestojí za řeč. U některých, nedokážu odhadnout kolika, zejména pokud jde o celorepublikové hráče s účastí v zákonodárném sboru nebo v zastupitelstvech krajů či větších měst to bude trochu jinak. A zřejmě právě kvůli nim, anebo některým z nich, se dlouhodobě hovoří o problému financování politických stran či potřebě lepší právní regulace. Primárně je to politická záležitost, pročež se často hovoří spíše eklekticky a racionální argumenty jsou nahrazovány hesly z oblasti politického marketingu. Jak si třeba jinak vysvětlit nedávný požadavek na to, aby účetnictví stran překontroloval jednou ročně nezávislý auditor vylosovaný MF ČR ze seznamu auditorů? Přitom podle stávajícího zákona č. 424/1991 Sb. už musí politické strany předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu s ročními účetními výkazy podle zákona o účetnictví a zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem bez výhrad.
Vzhledem k dost nepřehledné směsici požadavků a deklarovaných cílů bude dobré začít tuto úvahu jakousi inventurou představ a slibů. Vládní prohlášení ze srpna loňského roku stručně slibuje, že vláda přijme opatření ke zprůhlednění financování politických stran, přičemž zváží i možnost zavedení limitů na výdaje ve volebních kampaních. Další vládní materiál, Strategie vlády v boji proti korupci na léta 2012-2014, což je soubor dosavadních usnesení vlády na toto téma, především poukazuje na nedostatek transparentnosti. Z výročních zpráv údajně není možné zjistit, jak skutečně strana hospodaří se svými finančními prostředky, především výdaje jsou uváděny velice obecně. Poslanecká sněmovna kontroluje pouze úplnost výročních zpráv, navíc se v tomto případě nemůže jednat o nezávislý dohled. Velice kritizovanou skutečností je, že auditory si každá strana vybírá sama. K úvaze pak je dáno, zda by všechny politické strany neměly mít svůj účet u České národní banky. Poněkud dál jde analýza ministerstva vnitra, týkající se zprůhlednění financování politických stran a hnutí, kterou vzala vláda na vědomí letos v červenci. Navrhuje v několika alternativách posílení kontrolních mechanismů. Nyní mají pokračovat politická jednání s tím, že zákon by měl být schválen ještě před volbami v roce 2015.
Z předchozího je patrné, že problémy jsou fakticky dva. Jednak je to přehlednost údajů, které o svém hospodaření poskytují politické strany a jednak to, kolik na svou existenci a hlavně propagaci utratí. Asi nikdo nepochybuje, že nejasné informace o finančních zdrojích politické strany jsou poukázkou na temná podezření stran korupce. Minulé, budoucí či průběžné. To, kolik politická strana utratí, jde-li o „čisté“ peníze, je už trochu jiný problém, který se dotýká principu rovnosti v politické soutěži. A taky trochu státní kasy, jde-li o státní přípěvek.
Bez výhrad tak lze asi souhlasit s požadavkem na detailnější informace o hospodaření politických stran, zejména pokud jde o jejich příjmy. Nicméně s jistou redukcí, která by mohla snížit administrativní náročnost operace. Jak jsem uvedl, politických stran, u kterých v jejich hospodaření jde o víc, než o pár tisícovek ročně, nebude příliš mnoho. Možná by se vyplatilo je podle finančního klíče selektovat s tím, že ty, jejichž obrat v kalendářním roce nepřevýší stanovenou sumu, například 500 000,- Kč, budou podávat zprávu jako doposud. A teprve od dané hranice nahoru by začínaly další, speciální povinnosti nad rámec toho, co předepisuje zákon nyní. A co, jen tak mimochodem, na papíře nevypadá nijak nedostatečně. Podle § 18 citovaného zákona má být předkládán přehled o celkových příjmech ve stanoveném členění, přehled o darech s uvedením výše peněžitého daru a identifikací dárce, u darů nad 50 000,- Kč dokonce s ověřenou kopií darovací smlouvy, přehled o členech, jejichž celkový členský příspěvek za rok je vyšší než 50 000 Kč s uvedením výše tohoto příspěvku, samozřejmě opět s jejich identifikací. A tohle všechno na formuláři, předepsaném ministerstvem financí. Samozřejmě si lze představit ještě podrobnější formulář, ale celkově mi zákonná koncepce připadá životaschopná. Dokonce se zdá, že v ní rezonuje zkušenost s Pepou z Honkongu a jeho virtuálními souputníky, duem postmortálních dárců Bács a Sinha.
Zvláštní je, že jinak chytlavá media ani různé antikorupční spolky zatím výroční zprávy politických stran nijak zásadně nekritizují a nevytýkají jim nepřehlednost či nedostatečnou informační hodnotu. Což souvisí s úvahami o jiném způsobu kontroly. Zatím ho může provádět kdokoliv, protože výroční zprávy jsou veřejně přístupné. Tedy především politická konkurence, u které by se dal očekávat zvýšený zájem. Jestliže se nikdo ani nebouří, ani si nestěžuje na mlhavé informace, logicky se nabízí otázka, proč kontrolu svěřovat NKÚ či dokonce zřizovat speciální kontrolní úřad, který by podle odhadů přišel asi tak na 18 miliónů korun ročně. On by přišel na víc, protože jak všichni víme, úředníci jsou na konci vždycky dražší, než jak na začátku vypadali. Jestliže jsou dnešní údaje ve výroční zprávě nedostatečné, rozumím tomu, že se prostě hlásná povinnost rozšíří. A klidně mohou být výroční zprávy přístupné i po internetu. O míře a dostupnosti informací lze vést stálou diskuzi. Ale když už konečně budou dostatečné, pak na jejich přečtení a vyhodnocení si nemusím chovat speciálního úředníka. Na to v případě zájmu stačím sám. A tady to vypadá, že minimálně část problému bude v nezájmu prohrabávat se nudnými čísly. To ale žádný úřad nevyřeší. Jen zvýší státní výdaje a korupční potenciál. Kromě toho, Ústavní soud již jednou konstatoval nepřípustnost kontroly politických stran NKÚ (Pl. ÚS 26/94), a to vzhledem k nutnosti respektovat autonomii politických stran. Nemyslím si, že na tomto požadavku by se cokoliv změnilo, takže tudy nejspíš stejně cesta nevede. Možná bych ještě přihodil dva zákazy. Jednak zákaz přijímat plnění od kohokoliv ve prospěch politické strany a dále omezení hotovostních plateb politické strany. Prostě platit všechno, snad s výjimkou záloh, bezhotovostně. Takže i takové věci, jako billboardy, květinová výzdoba, případně merenda, tradičně deklarovaná setkání s voliči, vše alespoň v doplatku přes účet politické strany a s úplným vyúčtováním. A pod hrozbou neplatnosti smlouvy, což pro podnikatele znamená, že když to „praskne“, bude muset vrátit co inkasoval, bude mít problémy s nákladovou položkou v účetnictví, a rozličné jiné starosti, prostě relativně dost důvodů pro to, aby platbu od sponzora, který si přeje být utajen, nebo z černého fondu, peníze nebral. Pak bych to nechal pár let běžet a počkal, co to udělá. Nemůže-li někdo platbu od politické strany přijmout jinak, než z jejího oficiálního účtu, a jsou-li příjmy identifikované, představují černé platby problém. Čímž neříkám, že by byly vyloučeny. Moc dobře vím, že naším národním dědictvím a rodinným stříbrem je know how jak napálit vrchnost. Ale bude to minimálně o hodně těžší. A pak se uvidí.
Zbývá otázka, zda regulovat výdaje politických stran, zejména volební. Na konci října s návrhem na uzákonění takového limitu neprošla KSČM ani prvým čtením. Šlo o hodně diskutabilní úpravu, navíc zdůvodňovanou tím, že situace spojená s výdajovou otázkou stran a hnutí na volební kampaně je dále neudržitelná, neb se neúměrně zadlužují. Osobně se domnívám, že pokud se někdo chce zadlužit, je to jeho věc, včetně případného bankrotu. Jinou věcí ale je výše státního příspěvku a jeho rozdělení, které je závislé na volebních výsledcích. Nejsou to malé částky, a určitě by se daly redukovat, když už si mají utahovat opasky všichni. V souvislosti s opačným záměrem, takto pokusem vlády zvýšit příspěvek Ústavní soud v roce 2000 mimo jiné konstatoval (Pl. ÚS 53/2000), že strany mají být zakotveny ve společnosti, nikoli ve státě. Proto státní příspěvek má pouze usnadňovat stranám tu úlohu, kterou pro stát plní svou účastí ve volbách. To lze podepsat i dnes. Ale celkově jde o dost silné politikum a stěží odhadnout jak a zda-li se politické strany na něčem dohodnou. Každý zásah, byť by byl prováděn plošně, může mít pro jednotlivé strany různý dopad, podle toho, kolik drží poslanců, senátorů či krajských zastupitelů. A tady už to jde na dřeň. Za sebe bych řekl, že než další politickou válku každého s každým, insuinace před hlasováním a ústavní stížnosti, jakož i jiné perfidnosti po něm, bude lepší tohle téma zatím neotvírat.

Publikováno v Parlamentním magazínu 1/2012

07. 01.

Soudní Jánošíci aneb na cestě od socialismu k socialismu

Tomáš Sokol Přečteno 22437 krát

Je to tady, přišlo to, co se dalo očekávat, byť ne v tak brutální podobě. Jak jsem si přečetl na nějakém webu: „Vymahači dostali v Ostravě na frak, soud jim zamítl přemrštěné náklady“. A na kameru pak pan soudce prohlásil, že kvůli hromadným žalobám docházelo k průtahům v řízení a tak bylo nutno přehodnotit dosavadní praxi při rozhodování o nákladech řízení. Jinými slovy, kdo moc žaluje, tomu neuznáme náklady na advokáta. Pročež lid vyhazuje klobouky a raduje se, že nemravnosti byla učiněna přítrž. No nevím, řekl bych, že to je dost jinak.
Černí pasažéři, neplatiči nájemného a jiní majetkoví delikventi byli už za socialismu. A bylo jich hodně. Socialistické podniky, kterým dlužili, na ně měli účtárny, které dluhy evidovaly a právní oddělení, jejichž právníci psali žaloby, které byly pochopitelně zcela stejné. A pak chodili k soudům, kde to dlužníci stejně prohrávali. Následoval vlažný výkon rozhodnutí, občas někomu zfendovali výplatu, ale obecně byl režim k dlužníkům vlídný. Však ho měli rádi a dodnes na něj vzpomínají.
Nástup kapitalismu situaci dost změnil. Věřitelé už nebyli socialistickými podniky a vážně chtěli své peníze zpět. Do toho přišli advokáti s nápadem na jejich zastupování. Ale s tím, že přidaná hodnota nebyla jen v právním zastoupení jako takovém, ale v tom, že když má věřitel advokáta, soud uloží dlužníkovi, aby kromě samotné pohledávky zaplatil i to, co stál věřitele ten advokát. Řekněme částku x. A advokát je schopen ve své režii, i když si ve skutečnosti vymůže svoji odměnu, tedy částku x, i jen od třetiny nebo poloviny žalovaných, vyřídit celou vymáhací agendu. Takže věřitel může zrušit právní oddělení i účtárnu pohledávek a všechno hodit na advokáta. Tudíž dost ušetří. Což byla nabídka, které se nedalo odolat. Když tomu přibyli exekutoři a skutečně se začalo dařit vymáhat, vypadalo to, že věc nemá chybu. Pravda, dlužníci mrmlali, protože museli platit. Taky jedna zcela pitomá redaktorka České televize, kterou exekuovali kvůli ježdění na černo, natočila dramatickou reportáž o tom, že advokáti berou nějak moc, ale vcelku jí nikdo nebral vážně. Do toho přišly dvě významné události. Jednak se z dluhů do 2 000,- Kč staly bagatelní spory, kde nebylo možno se proti rozhodnutí soudu odvolat a jednak stát zvýšil odměny advokátů. Až doposud se platilo podle počtu takzvaných úkonů, které advokát ve věci vykonal. Zlí jazykové tvrdí, že se to soudcům nechtělo počítat, tak se z toho zprůměroval paušál za zastoupení před soudem jednoho stupně. Za delší spory se odměna advokáta zmenšila, za menší narostla. U sledovaného druhu pohledávek asi tak šestkrát. No, kdo by se neradoval.Tedy až na dlužníky.
Finanční výhodnost přilákala úplně jiný druh lidí. Ti si spočítali, že i když koupí drobné pohledávky za sto procent jejich hodnoty a vymůžou i jen třetinu, ale budou mít v partě advokáta, který k té vymožené třetině přidá vymoženou odměnu za zastoupení, pořád se na tom dá krásně vydělat. A tak vznikly vymahačské firmy. Pro věřitele to zase byla nabídka, které se nedá odolat. Zcela nulová režie a plný zisk. To ovšem už nekvičeli jen dlužníci, ale i všelijací závistivci v oděvu lidsko-právních moralistů. Že prý vymahači mají nemorální zisky. Nevím, jak to počítali, ale v zemi, kde si nejmíň půlka obyvatel myslí, že husiti byli hrdinové a zisk je vysloveně sprosté slovo, nemohli zůstat nevyslyšeni. Už tehdy bylo jasné, že se něco stane. Typoval jsem, že prostě ministerstvo sníží odměny advokátů za opakující se žaloby anebo, že je začnou krátit soudci. To, že je hrdinně přestanou přiznávat vůbec, a ještě se zdůvodněním, že je žaloby obtěžují, mě tedy skutečně nenapadlo. Zase jsem zapomněl, kde žiju.
A co z toho pojde. Především zkrachují vymahačské firmy. Některé dost hlasitě, jde o investice v desítkách milionů. To u nás s nikým nehne. Prostě sousedovi chcípla koza aneb bohatému vzali. Že ty firmy hrály podle státem nastavených pravidel, které soudci změnili ze dne na den je zcela nulový argument. Dál umřel či podstatně zchroml trh s pohledávkami stejné povahy a většího počtu. Nikdo si je nekoupí za sto procent nominálu a v mnoha případech vůbec. Než se hrdlit jen o samu podstatu a léta čekat, jestli se to vyplatilo, to asi investory nebude bavit. Možná přijdou i žaloby proti státu na náhradu škody, ale jak dopadnou je ve hvězdách.
Pokud soudy nebudou chtít přiznávat náklady řízení ani samotným veřitelům zastoupeným advokáty, což už se také děje, prý v Brně, tak holt se budou muset věřitelé vrátit do socialismu. Pořídí si právní oddělení a účtárny, nakoupí počítače a programy a začnou pohledávky vymáhat sami. Případně ty drobné odepisovat. To druhé se jistě bude líbit těm soudcům, které žaloby obtěžovaly a určitě i majetkovým delikventům. Ve většině případů se ale soudci žalob nezbaví, protože ve velkém dluhy promíjet nelze. I když jsou individuálně malé. To by byl kriminální delikt. Takže soudit se bude dál, jen pro dlužníky to bude levnější, protože režii ponese věřitel. V případě dopravních podniků to nejspíš bude znamenat, že buď zvýší jízdné anebo natáhnou ruku po další dotaci. A ti ostatní, nedotovaní, to prostě promítnou do ceny služby. A je jedno, jestli to je nájemné nebo úvěr nebo něco jiného. Prostě si všichni připlatí. To pokud jde o peníze. Ale taky utrpěly právní jistoty. Ve slušné zemi by se nevyhovující pravidla hry měnila jinak. Možná byl zisk vymahačských firem nepřiměřený, neznám ho, ale byl podle pravidel daných státem. Takže ho měl transparentně a hlavně s účinností do budoucna zase změnit stát. A ne soudci s účinností dozadu. Logicky se musí každý zeptat, co přijde dál? Úroky, výše nájemného, cena za taxíky nebo za melouny? Co se jim nebude chtít soudit zítra? A teď vyhazujte klobouky.

(Tuto stať věnuji kolegům, kteří možná utrpí škodu díky lidské závisti a hlouposti.)

Archiv článků: leden 2012

Financování politických stran

Soudní Jánošíci aneb na cestě od socialismu k socialismu

Blogeři abecedně