„Obětování“ ostravského barda

05. 11. 2018 | 18:18
Přečteno 33257 krát
Když jsem sledoval, jak Jarek Nohavica přebírá vyznamenání z rukou ruského diktátora, vybavila se mi pasáž z deníku Anny Politkovské, v níž tato ruská novinářka zavražděná zvláštní shodou okolností v den narozenin udělovatele Puškinovy medaile, popisuje rituál, který nazývá „obětování dobré pověsti na oltář přízně a lásky Kremlu“. Přitom zmiňuje i případ rockového muzikanta a bývalého disidenta Makareviče, který v sovětských dobách zpíval legendární protestsong „neohne nás proměnlivej svět, nuťme ho, ať se ohne podle nás“, aby se z něj po roce 2000 stal oddaný podporovatel Vladimira Putina a strany Jednotné Rusko. Když Politkovská na konci roku 2003 sledovala v přímém přenosu ruské státní televize, jak Makarevič přebírá řád Za zásluhy o vlast, komentovala to hořkými slovy: „Makarevič se před Putinem a jeho stranickými nohsledy ohnul opravdu dokonale … a teď ho za to moc pohladila po hlavince“. Nyní jsme mohli sledovat, jak se i Jarek Nohavica účastní tohoto rituálu, v němž obětoval svou – pravda, již poněkud pošramocenou – pověst a nechal se pohladit mocí po hlavince. A to rukou notně umazanou od krve.

Jarek Nohavica tím postavil posluchače a interprety svých písní před obtížné morální dilema. Pro mnohé z těch, kdo mu ještě byli ochotni odpustit jeho spolupráci s StB, pózování s Tomio Okamurou či písně lacině nadbíhající tuzemské xenofobní hysterii, bylo převzetí medaile od Putina pověstnou poslední kapkou. Někteří teď vyřazují Nohavicu ze svých fonoték či repertoáru. Toto dilema je o to obtížnější, že na ně neexistuje jednoduchá odpověď. Jistě nemá smysl podrobovat umělce a jejich díla přepjatě přísným morálním soudům. Otázkou je, co by nám při přísné morální cenzuře autorů uměleckých děl vůbec zůstalo v našich fonotékách, knihovnách či galeriích. Navíc i zde platí Ježíšovo „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem“, či Františkovo „Kdo jsem já, abych soudil?“.

Jenže v případě umělcova vztahu k moci nejde pouze o běžný morální poklesek spadající do sféry privátního života. Od umělců, ale třeba i intelektuálů se právem očekává, že budou svědomím národa burcujícím proti nepravostem, křivdám a zločinům, jichž se dopouštějí představitelé politické moci. Lísání umělců či intelektuálů k mocným – zvláště pak k těm, kteří mají na svědomí zločiny – je tak odpudivou podívanou a vzbuzuje oprávněný odpor právě proto, že je zradou tohoto bytostného poslání. Zvláště delikátní přitom je, že v takových případech se umělci i intelektuálové stávají „loutkou na provázku“ nikoli nepochopitelného absurdního světa, do nějž „jsme byli vhozeni, bez toho, že by se nás ptali“, ale právě oné moci a jejích racionálních záměrů, které měli naopak kriticky odhalovat a vystavovat světlu pravdy. A pokud populární umělec či intelektuál podlehne magnetismu moci a ztratí morální a politický kompas, přispívá k desorientaci mnoha dalších lidí, kteří v něj skládají svou důvěru. V tom také spočívá jeho vysoká cena pro představitele moci, jako jsou současní vládci Kremlu.

Smysl a metodu kremelského rituálu „obětování“ popsala Politkovská následovně: „najednou začal mít blízko ke Kremlu a ten si ho ochočil. A on se změnil; když se někomu stane, že má najednou blízko ke Kremlu, jen těžko se mu říká ‚neʻ a přestává se orientovat. A Kreml to moc dobře ví … základní metoda je přitom prostá, stačí jen dotyčného lehce přivinout k hrudi. Nejprostším způsobem ochočení i těch nejnepokornějších z nás nejsou peníze, ale připuštění k moci na vzdálenost pionýrského polibku – a nepokorní rázem začnou měknout“. Není divu, že Politkovská, která sama nebyla ochotná se nechat takto ochočit, nedostala žádné státní vyznamenání, nýbrž kulku do hlavy, která v současném Rusku bohužel často slouží jako skutečná pečeť toho, že novinář nezradil své poslání.

Je tu ovšem přece ještě jedna obtíž, která brání příliš rychlému zavržení Nohavicovy písňové tvorby: Estetický soud si stále uchovává jistou autonomii vůči soudu morálnímu. Umělecké dílo je tedy vždy posuzováno do jisté míry nezávisle na osobě autora. Navíc každé dílo přesahuje osobu umělce. I proto nelze šmahem zavrhovat dílo kvůli jeho autorovi. Múzy si někdy s umělcem zahrávají do té míry, že autor vysloví víc, nežli sám tuší, a někdy dokonce svým dílem prozradí cosi nelichotivého o sobě samém. Ve filosofii také čteme Heideggera, přestože si zadal s nacismem, nebo Sartra, přestože inklinoval ke komunismu. Každý soudný člověk přitom chápe, že nelze zcela odvrhnout jejich geniální díla proto, že autoři osobně či politicky selhali. Zároveň však čteme tato díla kriticky, a dokonce v nich můžeme odhalovat intelektuální omyly, které tvořily zárodky omylů a selhání politických.

Možná, že něco podobného bychom mohli vypozorovat i ve světonázoru, který promlouvá z písní ostravského barda. Svými texty se Nohavica řadí k tvůrcům po smrti Boha filosofů a básníků, který nevěří v nic vyššího. Ve chvíli, kdy má sám nastínit svou alternativu, v co ještě lze v tomto Bohem opuštěném světě věřit, se však obvykle uchýlí k banalitě typu „a já si dal na lačno jedno pivo a viděl anděly, jimž pelichá peří“ nebo „žil jsem, jak jsem žil, a stejně tak i dožiju“. Nohavicovy písně jsou vůbec plné patetických lamentací a obžalob Boha, jímž se cítí být opuštěn, přestože (nebo možná právě protože) v něj nevěří. Příznačná v tomto smyslu je zejména píseň Litanie u konce století: „Těch mrtvých mužů v mrtvé trávě, těch sirotků a vdov k jeho větší slávě … těch žlutých hvězd a pruhovaných šatů, těch provazů a gilotin … Pane můj na výsostech, copak nevidíš a neslyšíš, pane můj, slepý Bože můj.“ Nevím, zda si Jarek Nohavica všiml těch statisíců mrtvých mužů, žen i dětí, těch sirotků a vdov v čečenské, syrské nebo ukrajinské válce. Nevím, jestli se někdy zajímal, co se děje v mučírnách syrského režimu podporovaného Kremlem nebo jak se zachází se stoupenci opozice v kriminálech na území samotného Ruska či okupovaného Krymu. Nevím, zda zaznamenal osudy stovek novinářů či opozičních politiků a aktivistů, kteří od Kremlu či jeho nohsledů namísto metálu dostali smrtelnou pečeť toho, že nezradili své poslání.

Kdyby byl Jarek Nohavica k těmto současným obětem zločinů putinovského režimu všímavější a nechal svou duši dotknout jejich utrpením, třeba by mu došlo, že za tento typ katastrof, z nichž pateticky viní Boha, může zlá vůle, a také slepota a selhání mnoha konkrétních lidí. Možná právě taková slepota a taková selhání, jichž se dopustil on sám, když spolupracoval s tajnou policií totalitního státu, nadbíhal nebezpečným xenofobním náladám nebo přijal vyznamenání od diktátora, který by při fungujícím systému mezinárodního práva musel být souzen před tribunálem za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Jako by Bůh Jarkovi na jeho opakované stesky a stížnosti vůči Němu nyní odpovídal slovy jeho vlastní písně: „Jarku můj, copak nevidíš a neslyšíš, Jarku můj, slepý Jarku můj“. A možná, že i skrze odstrašující příklad Jarkovy slepoty zpívá nám ostatním svou "Litanii u počátku století", v níž nás varuje, abychom se nechali méně fascinovat leskem mocných vládců a více si všímali osudů jejich obětí, mezi něž se můžeme kdykoli v budoucnu sami zařadit. Tato Boží litanie ovšem na rozdíl od litanie ostravského barda retroaktivně nelamentuje, nýbrž předem burcuje, abychom my sami aktivně bránili katastrofám, z nichž by na konci 21. století zas někteří mohli chtít obviňovat Jeho, i když je dopustili a způsobili lidé svými vlastními – byť často i zdánlivě drobnými – ústupky zlu.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy