Kde je záchranná brzda po atentátech v Paříži?
Psáno pro Právo
Základním předpokladem možnosti soužití lidí ve společnosti je určitý sdílený pocit spravedlnosti.
Dokázali bychom dnes nějaký najít? Satirický francouzský časopis, který proslul karikaturami prolamujícími všechna tabu, se stal terčem útoku, při němž bylo doslova popraveno několik členů redakce. Uveďme na začátku, že vražda je zločin, který neomlouvá nic. Ani fakt, že vyznavači některých náboženství – nejen islámu - považovali karikatury uveřejňované v časopise za blasfémii.
Reakce veřejnosti byla pochopitelně bouřlivá. Od nejrůznějších autorů jsme se dočetli, jak je svoboda slova podstatná pro naši civilizaci. Což o to, to je. Ale také jsme se dočetli, že nesmí mít žádné hranice. To už je problém. Svoboda bez hranic není svoboda. Tak jako fotbal vytvářejí pravidla a tím ho odlišují od rugby, tak i svobodnou společnost vytváří bezpočet pravidel, bez jejichž dodržování nemůže existovat. Asi málokdo považuje za omezení své svobody projevu, že v přeplněném kině nesmí křičet hoří!
Předpokládejme na chvíli, že jsme muslimové a náboženství nám zakazuje zobrazovat proroka. Naši křesťanští sousedé nás budou ubezpečovat, jako Václav Bělohradský, že bez neuctivých způsobů komunikace by se rozum a zákon rychle vyvinuly v totalitní moc. Fajn. Časopis, který se stal terčem zločinců, vyjde s karikaturou proroka Mohameda na titulní straně a několik milionů lidí dává najevo soucit se zavražděnými redaktory heslem „Já jsem Charlie“. Budeme tomu jako muslimové rozumět jako vystoupení na obhajobu základní hodnoty Západu, svobody slova? Stěží. Spíš tomu budeme rozumět jako urážce, kterou majoritní společnost dává najevo, že je jí lhostejné naše vnímání důstojnosti člověka.
Komik Dieudonne se rozhodl vyzkoušet neuctivý způsob komunikace po francouzsku a napsal na facebook „Já jsem Charlie Coulibaly“. Smísí jméno časopisu se jménem atentátníka v košer prodejně. Černý humor, až zamrazí, ne? Předvede přesně to, co požadují zastánci satiry bez mezí: strčí prst do bolavé rány a zatočí s ním. Řekne si, jistě to majoritní společnost nepochopí jako podporu teroristického vraždění, vždyť říkám, že jsem Charlie, ale jako test, kam sahá svoboda slova a jestli vtip skutečně nezná žádná tabu.
Jak to dopadne? Ráno si pro něj přijede policie kvůli „podněcování terorismu“. Povedlo se mu to, o co usiloval: předvést na první pohled dvojí metr francouzské společnosti. Vůbec to není tak, že nemá tabu. Má je a dokonce pečlivě napsaná do trestního zákoníku. Francouzské zákony považují za trestné „provokovat diskriminaci, nenávist nebo násilí vůči osobě nebo skupině osob kvůli jejich původu, nebo příslušnosti k etnické, národnostní, rasové skupině nebo náboženskému vyznání“, ale v důsledku staletého zápasu republiky s katolickou církví v devatenáctém století, zesměšňování a urážení víry se netrestají. To se muslimům vysvětlit nedá. Rozdílný postoj úřadů vůči komikovi a karikaturistům budou vnímat jako pohrdání islámem.
Solidní americká média, která podobné karikatury, jaké otiskl Charlie Hebdo, nepublikují. Jsou snad v New York Times zbabělci? Nebo právě proto, že si váží svobody slova, respektují své spoluobčany?
Pařížský atentát změnil svět. Otištění karikatur v milionovém měřítku mělo očekávatelný dopad. Na jedné straně se objevili radikální zastánci svobody slova, kteří svým radikalismem jenom dokazují, jak málo svobodě rozumějí, na druhé straně se ukázalo, že si muslimové určitě neoblíbí černý francouzský humor – ale jenom pro některé. Karikatury je urazily. Nepřímo je podpořil i papež. Když si vzpomeneme, jak před 25 lety Francis Fukuyama předpovídal globální vítězství liberální demokracie, připadá nám to jako sen.
Kde je spravedlnost? Moderní společnost není kmenová a bez sdílených hodnot se neobejde. Potíž je v tom, že je stále těžší se v interpretaci hodnot shodnout. Jeden ze zakladatelů moderní liberální společnosti, německý filosof Immanuel Kant ve své Kritice soudnosti definoval hloupost jako neschopnost odvodit z principů adekvátní jednání v konkrétním případě. Soužití ve společnosti vyžaduje reciprocitu, ohledy, schopnost podívat se na věc očima toho druhého. Že to je k smíchu? Dnes možná ano.
V situaci, kdy z obrazovky Murdochových Fox News křičí soudkyně Jeanine Pirro „potřebujeme je zabíjet“, to s reciprocitou nevypadá valně. Leda tak s reciprocitou vraždění. Republikánka, představitelka strany, která provedla intervenci v Iráku, při níž bylo zabito několik set tisíc muslimů a miliony dalších vytvořilo migrační vlny, které jsou schopné rozložit Evropu, nedává naději na zklidňování situace. Připomeňme si, že před intervencí v Iráku žádní islamisté nebyli. Vždyť to byl socialistický stát. Podobně jako Sýrie. V Evropě si to - kromě muslimů samozřejmě -, málokdo připomíná, o České republice nemluvě.
Nejde jenom o Irák. Konflikt v Izraeli je dalším trvalým zdrojem napětí v Evropě. Působí zvláštně, když se v postoji k Izraeli nerozlišuje kritika politiky izraelské vlády od tradičního antisemitismu. Samozřejmě z hlediska hrozby atentátů je problémem muslimský antisemitismus, ale zásadní nerovnost, s jakou k izraelsko-palestinskému konfliktu přistupuje izraelská vláda, včetně neochoty podrobit chování Izraele mezinárodnímu přezkoumání nemůže znamenat nic jiného než zostření konfliktu. Jestli tento konflikt zdomácní i v Evropě a po amerických volbách ho budou řešit lidé podobní soudkyni Jeanine Pirro, máme se na co těšit.
Základním předpokladem možnosti soužití lidí ve společnosti je určitý sdílený pocit spravedlnosti.
Dokázali bychom dnes nějaký najít? Satirický francouzský časopis, který proslul karikaturami prolamujícími všechna tabu, se stal terčem útoku, při němž bylo doslova popraveno několik členů redakce. Uveďme na začátku, že vražda je zločin, který neomlouvá nic. Ani fakt, že vyznavači některých náboženství – nejen islámu - považovali karikatury uveřejňované v časopise za blasfémii.
Reakce veřejnosti byla pochopitelně bouřlivá. Od nejrůznějších autorů jsme se dočetli, jak je svoboda slova podstatná pro naši civilizaci. Což o to, to je. Ale také jsme se dočetli, že nesmí mít žádné hranice. To už je problém. Svoboda bez hranic není svoboda. Tak jako fotbal vytvářejí pravidla a tím ho odlišují od rugby, tak i svobodnou společnost vytváří bezpočet pravidel, bez jejichž dodržování nemůže existovat. Asi málokdo považuje za omezení své svobody projevu, že v přeplněném kině nesmí křičet hoří!
Předpokládejme na chvíli, že jsme muslimové a náboženství nám zakazuje zobrazovat proroka. Naši křesťanští sousedé nás budou ubezpečovat, jako Václav Bělohradský, že bez neuctivých způsobů komunikace by se rozum a zákon rychle vyvinuly v totalitní moc. Fajn. Časopis, který se stal terčem zločinců, vyjde s karikaturou proroka Mohameda na titulní straně a několik milionů lidí dává najevo soucit se zavražděnými redaktory heslem „Já jsem Charlie“. Budeme tomu jako muslimové rozumět jako vystoupení na obhajobu základní hodnoty Západu, svobody slova? Stěží. Spíš tomu budeme rozumět jako urážce, kterou majoritní společnost dává najevo, že je jí lhostejné naše vnímání důstojnosti člověka.
Komik Dieudonne se rozhodl vyzkoušet neuctivý způsob komunikace po francouzsku a napsal na facebook „Já jsem Charlie Coulibaly“. Smísí jméno časopisu se jménem atentátníka v košer prodejně. Černý humor, až zamrazí, ne? Předvede přesně to, co požadují zastánci satiry bez mezí: strčí prst do bolavé rány a zatočí s ním. Řekne si, jistě to majoritní společnost nepochopí jako podporu teroristického vraždění, vždyť říkám, že jsem Charlie, ale jako test, kam sahá svoboda slova a jestli vtip skutečně nezná žádná tabu.
Jak to dopadne? Ráno si pro něj přijede policie kvůli „podněcování terorismu“. Povedlo se mu to, o co usiloval: předvést na první pohled dvojí metr francouzské společnosti. Vůbec to není tak, že nemá tabu. Má je a dokonce pečlivě napsaná do trestního zákoníku. Francouzské zákony považují za trestné „provokovat diskriminaci, nenávist nebo násilí vůči osobě nebo skupině osob kvůli jejich původu, nebo příslušnosti k etnické, národnostní, rasové skupině nebo náboženskému vyznání“, ale v důsledku staletého zápasu republiky s katolickou církví v devatenáctém století, zesměšňování a urážení víry se netrestají. To se muslimům vysvětlit nedá. Rozdílný postoj úřadů vůči komikovi a karikaturistům budou vnímat jako pohrdání islámem.
Solidní americká média, která podobné karikatury, jaké otiskl Charlie Hebdo, nepublikují. Jsou snad v New York Times zbabělci? Nebo právě proto, že si váží svobody slova, respektují své spoluobčany?
Pařížský atentát změnil svět. Otištění karikatur v milionovém měřítku mělo očekávatelný dopad. Na jedné straně se objevili radikální zastánci svobody slova, kteří svým radikalismem jenom dokazují, jak málo svobodě rozumějí, na druhé straně se ukázalo, že si muslimové určitě neoblíbí černý francouzský humor – ale jenom pro některé. Karikatury je urazily. Nepřímo je podpořil i papež. Když si vzpomeneme, jak před 25 lety Francis Fukuyama předpovídal globální vítězství liberální demokracie, připadá nám to jako sen.
Kde je spravedlnost? Moderní společnost není kmenová a bez sdílených hodnot se neobejde. Potíž je v tom, že je stále těžší se v interpretaci hodnot shodnout. Jeden ze zakladatelů moderní liberální společnosti, německý filosof Immanuel Kant ve své Kritice soudnosti definoval hloupost jako neschopnost odvodit z principů adekvátní jednání v konkrétním případě. Soužití ve společnosti vyžaduje reciprocitu, ohledy, schopnost podívat se na věc očima toho druhého. Že to je k smíchu? Dnes možná ano.
V situaci, kdy z obrazovky Murdochových Fox News křičí soudkyně Jeanine Pirro „potřebujeme je zabíjet“, to s reciprocitou nevypadá valně. Leda tak s reciprocitou vraždění. Republikánka, představitelka strany, která provedla intervenci v Iráku, při níž bylo zabito několik set tisíc muslimů a miliony dalších vytvořilo migrační vlny, které jsou schopné rozložit Evropu, nedává naději na zklidňování situace. Připomeňme si, že před intervencí v Iráku žádní islamisté nebyli. Vždyť to byl socialistický stát. Podobně jako Sýrie. V Evropě si to - kromě muslimů samozřejmě -, málokdo připomíná, o České republice nemluvě.
Nejde jenom o Irák. Konflikt v Izraeli je dalším trvalým zdrojem napětí v Evropě. Působí zvláštně, když se v postoji k Izraeli nerozlišuje kritika politiky izraelské vlády od tradičního antisemitismu. Samozřejmě z hlediska hrozby atentátů je problémem muslimský antisemitismus, ale zásadní nerovnost, s jakou k izraelsko-palestinskému konfliktu přistupuje izraelská vláda, včetně neochoty podrobit chování Izraele mezinárodnímu přezkoumání nemůže znamenat nic jiného než zostření konfliktu. Jestli tento konflikt zdomácní i v Evropě a po amerických volbách ho budou řešit lidé podobní soudkyni Jeanine Pirro, máme se na co těšit.