Psáno pro ČRo6

Ještě jednou o Únoru
Václav Žák
Na serveru aktuálně.cz, kam občas umisťuji komentáře, které píšu pro Český rozhlas 6, vzbudil komentář Na margo Února místy až vášnivou polemiku. V komentáři jsem se pokusil odpovědět na otázku, jestli jsme měli šanci dostat se na druhou stranu železné opony a nestát se součástí východního bloku. Vyšlo mi, že jsme kvůli své bezprostřední zkušenosti – hospodářské krizi, Mnichovu, protektorátu a výsledku války – takovou šanci prakticky neměli. Zejména z toho vyvozuji, že lidem, kteří v roce 1948 s nadšením vítali Klementa Gottwalda na Václavském náměstí, nelze dodatečně vkládat úmysl zavést koncentrační tábory, politické procesy a likvidaci politické svobody.
Reakce se pohybovaly od souhlasných až po příkře odmítavé. I napsala jedna značka:

Pan Žák se "mýlí" (on se nemýlí, on sprostě lže), komunisté od počátku postavili svůj režim na principu, který posvětil utrpení jednotlivce pro prospěch společnosti. Pan Žák zapomíná, že už tím, jak a za jakých okolností byl režim nastolen, pozbývá jakékoliv positivní hodnoty. Pan Žák nechápe svou životní tragédii, protože se nechal obelhat tím, že tato společnost dosáhne kvalitativně vyššího stupně tím, že bude terorizovat ty, kdo s režimem zcela legálně a legitimně nesouhlasí.
Pan Žák nám tu ukazuje, jak rád by opět omezil diskusi na "drobné maléry" v rámci dobré vůle, i když všichni víme, že poválečný režim byl jen a pouze proliferací toho nejhoršího zvířectví, které se v člověku najde. Není rozdílu mezi těmi, kdo vraždili na základě měření nosů a těmi, kdo vraždili a usurpovali na základě měření schopností.

Myslím, že to je klasická ukázka, jak vypadá soud nad dějinami. Značka se dějiny nesnaží pochopit, ani v nejmenším ji nenapadne, že i ona je součástí těch dějin. Ona jen příkře odsoudí. Takže protektorát bylo nejhorší zvířectví, kdy se vraždilo z rasových důvodů. A v letech 1945 – 1948 nešlo o žádný pokus o znovunastolení demokracie, ale o pokračování ve zvěrstvech. Kdyby značka napsala, že tím myslí vyhánění Němců, tak prosím. Ale vraždění na základě měření schopností?
Musím značku zklamat. Žádnou životní tragédii necítím, do komunistické strany jsem nikdy nevstoupil. Měl jsem to podstatně lehčí než generace lidí, která po válce dospívala. Mně bylo dvacet let v roce 1965 a vycházel jsem z jiné zkušenosti. A taky jsem se učil jinak přemýšlet o dějinách.
Jaký smysl má psát nenávistné tirády na minulost? Značka evidentně vychází z představy, že každý, kdo v roce 1946 volil komunisty, volil koncentráky, procesy, nesvobodu. A každého, kdo se pokusí jeho představu zpochybnit, označí za komunistu a prznitele hrobů obětí režimu (to je o trochu dále). Ale pochopit přece neznamená omlouvat, jak se domnívá i celá řada jiných diskutujících.
Vraťme se do roku 1945. Protektorát znamenal totální mobilizaci politického života v Československu. Existovala jedna strana. Původně složitě strukturovaná, pluralitní česká společnost byla „uhnětena“ a začala se vnímat jako jedno tělo. Z ponížení se stal nesmírně důležitý faktor. Opět vznikla touha potrestat kolaboranty. „Německá otázka“ se stala základním mobilizačním nástrojem. Politické strany spolu navzájem soutěžily a chtěly ukázat, jak radikálně jsou ochotny jednat.
První republika byla vnímána jako fiasko. Tak radikální útok na prvorepublikové strany, jaký zformuloval prezident Beneš ve svém díle Demokracie dnes a zítra, byste sotva našli v anarchistické literatuře. Výsledek? Národ radikalismus přijal. Všichni akceptovali, že je nutné najít radikální řešení pro sociální, politické, národnostní a bezpečnostní otázky, které první republika nedokázala vyřešit.
Národnostní otázku vyřešilo vyhnání Němců.
Bezpečnostní otázku pod heslem „Už nikdy Mnichov“ vyřešilo nahrazení Paříže Moskvou.
Sociální otázku znárodnění průmyslu. Ferdinand Peroutka, čelný liberál, oslovil kapitány českého průmyslu: „Nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký.“ I Peroutka souhlasil se znárodněním. Do Dnešku psal sice polemiky s Gustavem Barešem, šéfredaktorem Rudého práva, o svobodě, ale taky dlouhé rozbory Komunistické strany Československa, která prý proměnnou v masovou stranu nutně musí změnit svoje radikální záměry.
Aby se země zachránila před politickým hašteřením první republiky, vznikla uspořádaná Národní fronta. Tu si nevymysleli komunisti.
Jak je možné, že byli po válce Češi tak bezbranní před komunistickou stranou a Sověty, přestože před válkou věděli, co se v Sovětském svazu dělo? Zaprvé: téměř nikdo nevěřil informacím zveřejněným o SSSR před válkou. Kdyby byl Stalin nenáviděný masový vrah, jak to, že s jeho jménem na rtech porazila Rudá armáda Hitlera? Nikdo ale nemluví o tom, co je možná ještě důležitější: Liga proti bolševismu, čeští nacističtí kolaboranti, sudetští Němci, ti všichni psali poměrně přesné analýzy o tom, co se stane, jestliže do Československa přijdou Sověti, a vyzývali Čechy, aby šli s Německou říší bojovat proti „hordám z východu“. Proto byla kritika Sovětského svazu po roce 1945 absolutně tabu. Každý, kdo by se pokusil kritizovat Sovětský svaz, by byl označen za nacistu. Když Pavel Tigrid napsal do časopisu Obzory článek, jestli se máme řadit do východního bloku, když dějinně a kulturně patříme k Západu, byl z toho skandál. Ale ten článek neobsahoval žádnou kritiku SSSR!
Takto byla politická situace připravena na únor 1948. Je pravda, že převratu pomohlo masové lidové hnutí. Ale není možné dokázat, že lidé, kteří tehdy naplnili Václavské náměstí, chtěli koncentrační tábory, politické procesy a popravy. Ne, chtěli radikální řešení problémů, které jsem vyjmenoval výše. Vyřazení kontroly moci a snaha Sovětského svazu mít ve funkcích absolutně poslušné satrapy vedla k padesátým letům.
Proto jsem ve svém komentáři napsal, že vzhledem k naší poloze a předchozí zkušenosti jsme se nemohli dostat na druhou stranu železné opony. Podotýkám: zabránit tomu mohla jenom masová veřejná podpora pro program distance vůči SSSR. Skutečně si někdo myslí, že by takový program měl v té době šanci na úspěch?

Poznámka pro server aktuálně.cz:
Adam MIchnik po pádu režimu napsal na adresu antikomunistů, kteří začali kopat do režimu až po jeho pádu: „nebyl jsem tak zbabělý, abych teď musel být tak odvážný“. Myslím, že to je přesné. Nejvíc předvádějí nenávist k režimu lidé, kteří se v něm neodvážili ani ceknout. Lze to lidsky pochopit, cítili se ponížení. Ale souhlasit s tím nejde.