Několik (českých) židovských intelektuálů napsalo izraelské vládě otevřený dopis, v němž odsuzují její násilí a horují pro nastolení spravedlivého míru mezi oběma stranami (ZDE). Obávám se, že s nastolením spravedlivého míru není tak jednoduché, jak si to signatáři výzvy představují. Obávám se, že největším problémem, a to nejen pro ně, je přiznat si, že žádný spravedlivý mír mezi židy a Palestinci prostě nastolit nelze.

Spravedlnost na Středním východě má dvě odlišné polohy: světskou a náboženskou. Světské spravedlnosti, v dikci rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a č. 338, bylo nejblíže trilaterální prohlášení z Camp Davidu (ZDE). Následná jednání Jasir Arafat odmítl nikoliv ze světských, ale náboženských důvodů. Korán 2:191 říká: “Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali“. Z hlediska Jasira Arafata nešlo ponechat židům ani píď posvátné muslimské půdy, aniž by před vlastní komunitou ztratil tvář. Ani jeden národ nedá tomu druhému píď „své“ svaté půdy bez boje. Nadřazenost náboženské nad světskou spravedlností se nám nemusí líbit, ale to je také vše, co s tím můžeme dělat.

Rád bych se vyjádřil ještě k jejich obvinění, že izraelští vojáci na svých hranicích - obrazně řečeno - střílí Palestince, jak „zajíce na honu“. Takový odsudek Izraele je zvlášť rozšířený v některých (západních) zemích EU, včetně Čech. Dovolte mi k tomu jen taktně podotknout, že Izrael, na rozdíl od Evropanů neplatí Turkům, Libyjcům či Jemencům za to, aby za ně dělali špinavou práci při ochraně jejich vnějších hranic. Izrael tamním autoritativním režimům neplatí za to, aby za nás zastavily migrační vlnu, a aby za nás migranty v případě nutnosti vraždily. Jen díky tomu evropské ruce zůstávají opticky „čisté“. Izrael si svoji hranici chrání sám a je pak snadným terčem kritiky a pomluv o „špinavých rukách“. Nejsem si jist, zda právě Evropané jsou těmi nejlepšími a nejpovolanějšími soudci izraelského násilí.

Co dělat, nedojde-li mezi nimi k zázračnému smíření? Izraelci s Palestinci jsou dnes ve víceméně otevřené válce a rukou nerozdílnou roztočili spirálu vzájemné agrese. Mezinárodní komunita má v tomto případě dvě možnosti: buď bude pořádat další „mírové konference“ a OSN vydávat nové rezoluce, které k ničemu moc nevedou, nebo se pokusí obě bojující komunity od sebe oddělit. Gazany, po domluvě s Egyptem lze vhodně motivovat k tomu, aby se přesídlili například na Severní Sinaj, konkrétně do oblasti počínaje městem El - Arish až po Quesm Remanah. El-Arish (Aríš), město s přibližně 145 tisíci obyvateli je hlavním a také největším městem egyptského guvernorátu Severní Sinaj (ZDE) a od pásma Gazy jej dělí pouze 70 km. Aríš je přímořským letoviskem, které se vyznačuje čistou mořskou vodou, překrásnými bílými písečnými plážemi, palmovým hájem, marínou a luxusními hotely. El Arish má i největší zásoby podzemní vody na severním a středním Sinaji a ve městě jsou i některé fakulty Univerzity Suezského průplavu, takže by tady měli Palestinci příležitost ke vzdělání (ZDE). Kapacitu pro přesídlení do této oblasti odhaduje egyptská vláda na 3 mil. osob. Gazané by s Egypťany mohli sdílet národnostní identitu, náboženství kulturu, zvyky a tradice. Mohli by se tam celkově cítit mnohem přirozeněji, než v Izraeli. Oddělit od sebe oba národy a nastolit mír na Středním východě určitě lze. Uznávám, že to vůči Gazanům není příliš fér, ale nabízí se jim lepší varianta života, než mají doposud. Rozhodně je to pro ně lepší, než zůstat v Izraeli a dále válčit …