9. 11. 2010 jsem byl poprvé zvolen starostou Kolína. Na jednu stranu mám pocit, že to všechno uteklo jako voda, na druhou stranu to byly nejzásadnější a nejnaplněnější roky mého života. V soukromém i pracovním životě.

Během té doby se narodily všechny tři moje úžasné děti – Agátka, Matěj a Jonáš. Potkaly mě soukromé kotrmelce i radosti, rozvedl jsem se a podruhé oženil. Moje maminka překonala velmi těžkou nemoc, ségra vážný úraz, z jehož následků se dlouho dostávala. Přestěhoval jsem se, koupil starý barák z roku 1931, jehož rekonstrukce se snad pomalu chýlí ke konci. Změnilo se toho spousta. Zůstala mi ale skvělá rodina, rodiče, sourozenci, mám ženu, která se naučila žít s politikem a nezasypává mě výčitkami. A mám stále stejné kamarády. Podporující, kritické, přející – a jejich přízeň se neodvíjí od toho, zda jsem učitelem či poslancem. Zdravý základ, na kterém může stát ta zvláštní a bláznivá práce, kterou dělám.

Ale dělat ji chci. Je to moje rozhodnutí a je potřeba říct, že jej přes všechny splíny a problémy nelituju. Ve 32 letech jsem začal starostovat třicetitisícovému městu. Bez zkušeností, jen se zápalem a naivním idealismem. Dělat politiku slušně, nekrást, nenechat se koupit, nestydět se za sebe před rodiči, kamarády a vlastními dětmi. Moci jít i po deseti letech po Kolíně a lidem se dívat do očí. Tohle mi vyšlo. Z naivního idealisty zůstal už jen idealista, politiku jsem poznal i v její nejtvrdší podobě, osobně jsem se střetával s lidmi typu Davida Ratha a dnes třeba Andreje Babiše. Zažil jsem hnusné pomluvy, osobní útoky, anonymy šířené do všech schránek v Kolíně. Ale zároveň za sebou vidím práci, rodné město, které se probralo z letargie, spoustu konkrétních výsledků, stop, které jsem jako ješitný chlap zanechal v prachu času. Mnoho radosti z toho, že lze věci posouvat k lepšímu, pomáhat lidem, pozitivně ovlivňovat svět okolo nás. A mít pocit, že ten život má smysl, že jen nenadávám, neodžívám, ale prožívám a zkouším něco změnit.

Tohle vědomí mi zůstalo i ve velké politice. Je to lopotnější práce, výsledky nejsou vidět prvním pohledem, ale mohou se dostavit. Třeba když navrhnete hrdinku všedního dne na státní vyznamenání, a ona jej dostane. Vidím, že úspěch přichází pokud to člověk myslí vážně. Dokáže si zachovat praktický pohled z komunálu, chuť dělat věci, které mají smysl. A zároveň si uvědomit svou odpovědnost. Za to, aby se v téhle zemi žilo dobře i za deset, dvacet či třicet let. Aby se tady žilo svobodně, bez totalitních úchylek, aby lidé měli možnost žít své životy podle svých představ. A tohle je mou největší motivací právě teď. Dělám chyby. Udělal jsem jich spoustu a spoustu jich jistě ještě udělám. Ale nechci tuhle zemi nechat lidem, kterým na ni ve skutečnosti nezáleží. Kteří ji využívají, zneužívají, nedávají jí do genetické výbavy hodnoty svobody, demokracie, sounáležitosti, slušnosti, lidskosti a solidarity. To je můj závazek do další desetiletky. Nezbláznit se, nezblbnout a sebrat tuhle zemi sobcům, populistům a nečestným lidem. Zkuste mi v tom pomoct, prosím!

Váš Vít Rakušan, už deset let profesí politik