Archiv článků: květen 2013

03. 05.

Absurdní závody ČT

Vladimír Just Přečteno 15532 krát Přidat komentář

ABSURDNÍ ZAVODY ČT: PORAZILI JSME SUPERSTAR!
Česká televize, jež v posledních měsících stále častěji působí jako Dvořákova béčková NOVA, se opakovaně pouští do sebevražedných závodů s komerčními konkurentkami, a to tím nejnešťastnějším z možných způsobů: snaží se je trumfnout v disciplinách jako je podbízivost a nadbíhání divákům - tedy na jejich vlastním teritoriu. Přidanou veřejnoprávní hodnotou – například ve zprávách - bývá jen větší servilita k vrchnosti, maskovaná tzv. korektností. A co je nejsmutnější, ČT dělá za peníze koncesionářů toto všechno často méně profesionálně, a o to víc šmírácky, než její konkurentky. Jinak by tu nemohla figurovat přes deset let jako hlasatelka hlavních večerních zpráv osoba tak hlasově nesvéprávná a každou druhou větou komolící mateřštinu, jakou je třeba Iveta Toušlová: nyní už sice tato dáma nekomolí jazyk v hlavních zpravodajských relacích, zato má z Božího nebo čího dopuštění svůj vlastní autorský pořad, jemuž sama neumí říct jinak než Ru Balíc. V tomto magazínu ovšem její prznění mluvy a´la Dvanác dobětí nerušeně pokračuje, nejnověji dokonce magazín přibral mimo obraz i reklamně vlezlý hlas Jiřího Ptáčníka (hlas, který se zastydlými intonacemi nadšených komentátorů prvomájových průvodů padesátých až osmdesátých let dokáže prolézt snad všemi stávajícími rozhlasy a televizemi od Fandy až po ČT 2). Prznění, jež tahá za uši, vrcholilo zatím v dubnovém dílu o herectví, kde jsme se dozvěděli nejen to, že ten a ten hrál ve Třech mušketýŘÍCH, ale také to, že promovaná magistra Iveta nikdy nedržela v ruce Aristotela; což by ani tak nevadilo, kdyby se právě Aristotelem nesnažila snobsky přizdobit závěr svého zrale koketního laškování s divákem, a kdyby autorovi Poetiky nevkládala hloupě do úst pomysly jiného estetika, jenž žil o více než dva tisíce let později, totiž Gustava Freitaga. Najdete-li kromě menší míry profesionality třeba u Ivetina dílu Ru Balíc kultu značek (22. 4.) tři rozdíly od obdobných komerčních VIP magazínů na Primě nebo Nově, prosím tímto o jejich zaslání – já je nenašel. Absolutním dnem, ba symbolem veřejnoprávní trapnosti je ovšem masturbační monolog Lukáše Pavláska (Na stojáka), jehož úžasně vtipná pointa z Bible Na počátku byla masturbace zjevně dramaturgům z „kulturní“ či „alternativní“ ČT 2 učarovala natolik, že celý výstup už po několikáté opakují jako zlatý hřeb sobotního večera. Jen tak dál!

O moc líp si bohužel nevedl ani nedávno skončený ambiciózní cyklus pilné režisérky, scénáristky a producentky Terezy Vrábelové Nevinné lži, který nás po osm neděl obšťastňoval na ČT 1 v prime-timu od 24. února do poloviny dubna. Osmidílný cyklus sledovalo v průměru 1 milion 200 tisíc diváků, a doprovázely ho nadšené výroky tiskové mluvčí i managementu Kavčích Hor, kde jako by dočista zapomněli, že už neřídí komerční televizi: Nevinné lži porazily SuperStar! Hurá! Zbývá se zeptat, čím vlastně? Zdá se totiž, že ČT tímto cyklem - dokonce už aktuálně připravuje jeho druhou řadu, takže se máme na co těšit – zabodovala v jediném: usnadnila výuku estetiky i mediální gramotnosti našim středoškolským a vysokoškolským pedagogům. Kdokoli z nich napříště bude chtít vysvětlit studentům co je to kýč, má možnost demonstrovat to na Nevinných lžích jako na exemplárním vzorku. Neodmyslitelným vnějším znakem kýče je masovost („Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči“, Milan Kundera), druhým znakem je však zároveň to, že umělecky vzdělanými elitami je považován za defektní, neboť „kýč má všechny vnější charakteristiky umění, ve skutečnosti je však jeho falzifikací“ (Gillo Dorflese) a proto právě kýč, včetně kýče populárních seriálů, „může být definován jako specifická forma lži“. Vydává se za něco, čím není. Například za „odvážnou“ reflexi problému nespravedlivého osočení ze sexuálního deliktu (Klukovina): poctivý pan učitel je označen třemi žáky darebáky za „úchyla“, což scénáristé motivují pomstou, teď se podržte, kvůli učitelovu zákazu jejich horolezeckého kroužku. Krystalicky ryzím kýčem daleko za hranicí nechtěné parodie je pak horolezecké finále, kdy na skalnatém vrcholku hory ten největší darebák všech darebáků za doprovodu melodramatické hudby se statečně odhodlá k tomu, že přestane lhát a všechno přizná (k vzorové kýčovitosti tohoto finále se z celého cyklu asi nejvíc blíží závěrečné cukerinové sblížení a odchod do dáli nerovného páru Vojty Dyka a Tatiany Vilhelmové v dílu Lež má rozbité auto nebo stejně pitomoučký happyendový odchod náhle polepšeného Langmajerova kravaťáka s kdysi jím vyhozeným podřízeným, kde mi bylo pro změnu zase líto talentu Ondřeje Malého). Jindy se zase cyklus vydává za třeskutě odvážnou sondu do lidských vztahů, ba přímo do jejich tabuizovaných, dosud neprobádaných oblastí. „Téma jsme moc chtěli, protože nám připadá nové, nevstřebané a důležité“, říká Tereza Vrábelová o dílu Chromozom, pojednávajícím o lesbickém páru, který vychovává dítě z asistované reprodukce, a jehož soužití naruší vpád dávného biologického otce (u teenagera vzniká k vypátranému otci vztah, u jedné z matek, té, co dítě donosila, se pro něho rovněž objeví větší sympatie, druhá zato nepříčetně žárlí a vidí v něm jen vetřelce a nepřítele). Obdivuji sebevědomí a panenskou diváckou nedotčenost režisérky, která soudí, že právě o tomto konvenčním „trojúhelníku“ nebylo ještě nikdy nic napsáno ani natočeno. Nechme ji při tom, objevování dramaturgických Amerik je tak sladké! Pravda, většinou ty filmy o lesbickém páru, výchově dítěte a vpádu biologického otce nebyly plné takových karikatur na pomezí kreatur, jakou byla žárlící druhá lesbická matka z Chromozomu. Nejedná se tu však o ojedinělý exces jednoho dílu, infekce zasáhla celý projekt. Problém až pohádkově zjednodušeného, černobílého zkreslení záporných i kladných postav, z nichž se stávají jacísi novodobí čerti a andělé, se táhne celým cyklem (to, co je u pohádky legitimní, je u příběhu, vydávajícího se za současné drama, právě jedním z definičních znaků kýče). Cyklem procházejí spíš kreatury než živé postavy, například chlípný dětský lékař Michala Dlouhého, který v čekárně plné pacientů nepokrytě balí kyprou Jitku Čvančarovou (Lež má rozbité auto) – tamtéž se chvíli předtím vyskytuje i nejkonvenčnější z karikatur psychiatra, s níž si neví rady ani tak skvělý herec, jakým je Miroslav Krobot. Ostatně na psychiatry má cyklus vůbec pifku, jak ukázal v marném a 10 nula prohraném zápase s Terapií na HBO už vstupní díl Pod hladinou: sledovali jsme postupně odhalované bídáctví doktora = děvkaře v podání Romana Luknára, jehož černobílost snad překonává jedině zpackaně napsaná karikatura psychiatrovy zalkoholizované manželky. Téměř v každém dílu se opakuje stereotyp padoušských kamarádů, svádějících, okrádajících či jinak ničících zprvu vcelku slušného a pracovitého hlavního hrdinu (Jan Plouhar v Čisté práci, Jiří Langmajer v Druhém dechu, Michal Suchánek ve Hvězdičce, Marek Taclík v Klukovině aj.) – tento padoušský stereotyp očekávatelně naplňují např. Martin Hofman (ve scenáristicky nejbezradnější Hvězdičce, předstírající sondu do světa šoubyznysu) či Martin Finger (přeposlední díl Čistá práce, kde se navíc jako zvlášť odpudivé typy až odněkud z pravěku dikobrazího komunálního humoru padesátých let vyskytují i fušérští zedníci s lahváčem). Dále jsou tu nesnesitelné matky, už v prvém dílu Pod hladinou (díl řeší problém pětatřicátnice, která lže až přiblble vzornému manželovi z rodu sádrových andělů v podání Tomáše Pavelky, že nemůže přijít do jiného stavu, a přitom, potvora fikaná, tajně bere antikoncepci), se takto karikaturně prezentuje matka Daniely Kolářové, jindy je to zase stejně přehnaně, teatrálně nesnesitelná, staropanensky zakyslá dcera Veroniky Freimanové (poslední díl Byl lásky čas, jenž za vlasy tahající dějovou krkolomností v závěru, kdy staropanenská dcera se svou navenek šťastnější sestrou Dagmar Havlové „zapomenou“ matku vozíčkářku kdesi v pustém lese u jezera, a ačkoli ji nepřivezou, diví se že není doma, tento díl svým scenáristickým debaklem překonal všechny předešlé: jakákoli vnitřní spojitost s tématem „nevinná lež“ mi i po opakovaném sledování totálně unikala). Problémem všech těchto zoufalých, kráčejících schémat, z nichž byl cyklus nesourodě poskládán a narychlo poslepován, jsou potom zákonitě nevěrohodné, křečovité happy-endy, které se – snad s částečnou výjimkou Čisté práce a Hvězdičky – s železnou pravidelností opakovaly v každém z dílů, až se staly poznávacím znamením cyklu. Tu je to zázračný obrat v soukromém podnikání prostřednictvím úžasných podnikových svačinek (Druhý dech), jindy náhle zmoudření, pokora a sebereflexe matky semetriky, podávající „michelangelovsky“ (ve skutečnosti reklamně) pomocnou ruku dceři (Pod hladinou), ještě jindy třeba náhlé zmoudření staropanensky zakyslé dcery, jíž kdysi sestra přebrala muže, a ona se mstí celému světu ostentativní péčí o matku i dům, který odmítá prodat (Byl lásky čas). Je to prostě všude donebevolající, elementární scenáristická nešikovnost: naneseme-li příliš tučně čerň, těžko se pak omývá mýdlovou vodou happy-endu. Z dosavadních výtek snad dostatečně vyplývá jedno: ačkoli jsem postavy pro větší zapamatovatelnost jmenoval skrze jejich představitele, herci (od Geislerové přes Dyka, Vilhelmovou, Kolářovou, Lagmajera, Taclíka až po Jana Plouhara) jsou v tom většinou nevinně. Vina Nevinných lží leží na scenáristech (mezi nimi kromě Vrábelové čteme i renomovaná jména – Alice Nellis, Petr Kolečko) a na nezvládnuté, v podstatě neexistující dramaturgii. A to přesto, že pod většinou dílů jsou podepsáni tři, někdy dokonce čtyři dramaturgové. Nebo je to právě proto?

Jisté je jedno: ČT v dramatické tvorbě už povážlivě dlouhou dobu notoricky selhává, a to v celé žánrové šíři od detektivek (srovnejme upachtěné diletantství Policajtů z centra s paralelně běžícím 20dílným dánským Zločinem, umným kontrapunktem spojujícím svět médií a komunální politiky se světem korupce a zločinu) až po ambiciózní dramatické cykly (srovnejme barevné omalovánky historie ve Vyprávěj s Hollandové Hořícím keřem , a netřeba dál mluvit). Selže-li někdo jednou, lze to omluvit. Selže-li podruhé a potřetí, lze to vysvětlit. Selhává-li však někdo permanentně (a to uzavřená dramaturgická partička kluků a holek, „co spolu mluvíme“ , dělá už bratru 15 – 20 let), je nejvyšší čas, aby takovou partičku majitelé licence, tj. 10 milionůl občanů ČR, poslali urychleně do konkursu.

(Psáno pro DN č.9 , rozšířeno)

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy