aneb O nutnosti pohledět na svět vlastníma očima
(Verbální piruety, eskamotáže a kamufláže)

Podle slovníků je eskamotáž „artistický kousek, založený na oklamání smyslů“. Na piruetu či kamufláž do slovníků jít netřeba, první znamená rychlou otočku, druhé je zastírání, podfuk. Ale všechny tři výrazy se kupodivu hodí pro způsob, jakým se v našich médiích už dvacet let mluví o životním prostředí.

Co jiného, než kousek, založený na oklamání diváků, byly před patnácti a více lety divoké grafy a křivky růstu domácí spotřeby elektřiny, jimiž na obrazovce vytírali vládní ekonomové národu zrak ve snaze přesvědčit nás o nezbytnosti dostavby Temelína? Jinak prý „nebudeme energeticky soběstační“, „neutlumíme hnědouhelné elektrárny“ a nakonec „budeme svítit loučemi.“ I tehdy byla ale ekologie dobrá, jako verbální pirueta: jádro přece nezamořuje prostředí exhalacemi a oxidy uhlíku, co vlastně proti němu máte? Buď jádro – nebo uhlí! Tak zněla hamletovská otázka, falešná už ve chvíli položení, protože už tehdy plánovali to, co dnes máme: jádro i uhlí. Kamufláž spočívala ve strašení energetickou nesoběstačností: ve skutečnosti elektřinu vyrábíme ne pro domácí spotřebu, ale pro vývoz. Stali jsme se evropskými tygry vývozu. Plánujeme nové elektrárny, uhelné i jaderné, abychom udrželi vývoz i miliardové zisky. Vývoz elektřiny, získávané z neobnovitelných zdrojů, je ale vždycky i vývozem životního prostředí a krajiny. Kamufláží je i všeobecně rozšířená představa, že větrné elektrárny jsou neekologické, neboť jsou hlučné a vraždí ptáky. Projel jsem před časem Evropu od Krušných hor po Rotterdam, zastavoval záměrně pár metrů od lesů větrníků, a nic jsem neslyšel, kromě příjemného poryvu větru. Hluk je jedním z mýtů, vypouštěný naší jaderně-uhelnou lobby. Další mýtus je údajné prodražování proudu kvůli „drahým“ obnovitelným zdrojům: pravdou naopak je, že jejich dramaticky snížená láce umožnila český tunel desetiletí. Náklady na fotovoltaiku za posledních deset let poklesly natolik, že umožnily z nesmyslné (nebo naopak až příliš dobře vymyšlené) podpory, stanovené v době, kdy byly několikanásobně vyšší, vydojit krávu veřejných peněz a převést ji do soukromých čez-ských a jiných kapes. Proč žádný takový tunel nezažili v Německu, kde mají fotovoltaiky desetinásobně víc? A když už jsme to nakousli: co jiného než královnou všech kamufláží svobodného tržního prostředí je vlastně dodnes socialistický hybrid s většinovou státní účastí, který nám všem, nevystaven regulérnímu konkurenčnímu prostředí, libovolně zdražuje elektřinu (jinde v Evropě už si to líbit nenechali a vyhnali ho) a nejnověji chystá po miliardovém fotovoltaickém bilionový tunel jaderný? (Nápověda pro pomaleji chápavé: je to ve světě kapitalismu česká socialistická rarita na tři).

Velmi talentované piruety, hodné Orwellových vizí, předvádějí už léta naši bojovníci proti mýtu globálního oteplování. Jednoho z nich, ekonoma CEPu a mj. i autora geniální teze, že „lesy se vysazují proto, aby se měl z čeho vyrábět papír“ a „čím bude větší poptávka po papíru, tím víc bude lesů“, jsem před časem sledoval v televizi. I on sáhl k ekologické piruetě. Vyslovil v souvislosti s globálními změnami kouzelnou floskuli: nechme to na přírodě, ona si poradí i bez nás. Titíž lidé „zvláštního ražení“, od otce zakladatele CEPu až po jihočeského hejtmana, bude-li řeč o Národních parcích, tutéž tezi vehementně popírají. Přírodu je nutné - a to i v národním parku – řídit motorovou pilou. Jinak nás všechny sežere kůrovec. Ty dva postoje jsou protimluvem jen do chvíle, než objevíme společného jmenovatele: je jím pojetí lidského bytí jako zisku. Mantra tohoto marxismu naruby zní: nejprve základna, pak nadstavba. Nejprve zisk (výnos), pak právo (morálka). Jaképak bytí: ontologii je třeba převést na náklady a výnosy. Necháme-li v nejvzácnějších lesích země probíhat nerušené přírodní procesy (nic jiného smyslem národních parků není), přijdeme o zisk z prodeje dřeva. Než to, raději vytáhneme heslo: příroda si sama nepomůže. Musíme jí, poškozené antropogenními vlivy, pomoci pilou. A zohledníme-li nezpochybnitelné poznatky tisíců přírodovědců o změnách klimatu a dle principu předběžné opatrnosti omezíme spotřebu a přejdeme na šetrnější technologie, přijdeme zase o zisk. Tentokrát z bezohledného drancování krajiny, jíž po nás dosud uklízel někdo jiný. A tehdy nám zase bude ekologie dobrá: příroda si pomůže sama. Nevím, zda se někdy dočkám toho, že průměrný občan si už nenechá – tak jak je tomu na západ od našich hranic - vnutit podobné Brýle Mámení a zachová se podle Poutníka J. A. Komenského: brýle s ekologickými bulíky posune si na stranu a pohlédne na svět vlastníma očima.

(Psáno 2009, aktualizováno 2013)