Jestliže nějaký exces zažijete jednou, dvakrát, třikrát, může jít o výjimku, jež potvrzuje normu. Zažíváte-li však vybočení z dosavadní normy opakovaně, nejde o exces, ale o trend. Takovým trendem může být opakovaný nástup „nestraníků“, „nepolitiků“ i „antipolitiků“ do vrcholné politiky, původně třeba podnikatelů v uzeninách, v realitách, v médiích nebo dokonce v divadle.

Vzpomeňme na Itálii a Ukrajinu, kde udělal vrcholnou politickou kariéru komik. Čímž byla bezezbytku naplněna – ať už míněna básnicky varovně či vědecky radostně – vize Friedricha Nietscheho, že v budoucnu všechny rozhodující veřejné funkce, vědu, filosofii i politiku nahradí „Schauspieler“.

A když už si letos připomínáme výročí „sametu“, i raketový domácí a světový úspěch našeho prvního polistopadového prezidenta, původním povoláním dramatika, přiznejme si, že i on byl přece také ve své době atypickým případem „nepolitika“ v politice. Jak vidno, zmíněný trend může přinést, jako v tomto případě, občanům mnoho dobrého. Ale také může jít i o trend toxický, zdraví společnosti vysoce nebezpečný, používá-li image „nepolitika“ všemi píár mastmi mazaný politik, který nepřestává být nejen politikem par excellence, ale navíc nepřestane být podnikatelem a mediálním magnátem. Jedním slovem: oligarchou.

Podobným nikoli excesem, ale už trendem, je pronikání angličtiny – logicky přirozeného jazyka mezinárodního obchodu, vědy i politiky – do sféry umělecké, jež byla donedávna výsostným územím mateřštiny. Voskovec s Werichem začínali svůj divadelní nástup po hudební stránce převzatými americkými šlágry, ale postupně díky požehnání, jež se jim dostalo v osobě Jaroslava Ježka, dopracovali se i v písňové tvorbě k naprosto původnímu, originálnímu fenoménu, jenž žil (jako žil i Hašek nebo Hrabal) výhradně z domácích jazykových zdrojů. Především ze synkopované mateřštiny a dadaistické hry s ní.

Totéž v bleděmodrém o třicet let později zopakovali i zakladatelé letos jubilujícího Semaforu. Zprvu obviňováni z hudebního vykrádání anglosaských rozhlasových stanic, dopracovali se k vlastnímu hudebně básnickému jazyku, jímž napsali trvalou kapitolu v dějinách české zpívané poezie. A teď si představte, že by Osvobozené nebo Semafor vylepšovaly své hry nikoli českými, ale převzatými, anglicky zpívanými songy. Šlo by o úplně jiné, zaměnitelné divadlo, jakých jsou tisíce. A přece jsem byl jen v poslední sezóně dvakrát svědkem toho, jak se na dvou pražských scénách velká francouzská nebo německá dramatika podpírala berličkou slavných, anglicky zpívaných popových hitů.

Molierova Misantropa zakončuje v Národním smutná rozlučková píseň Nothing Compares To You [doslova „Nic se nevyrovná tobě“] z repertoáru irské poprockové zpěvačky devadesátých let Sinéad O´Connor (jež po konverzi k islámu přijala jménu Šuhadá). Takovou absurdní pointu, jejíž vnitřní vztah k závěrečnému misantropovu gestu vůči společnosti – v Národním to gesto novátorsky dotáhli až k sebevraždě - hledáte marně, si chudák Jean-Babtiste Poquelin nezasloužil. A v Libni zase nedávno pocítili potřebu nesmyslně vyšperkovat Goethova Fausta hned několika efektními anglicky zpívanými hity, jejichž vazba ke hře je buď opět nijaká, popř. prvoplánově povrchní a vnější (český překlad by jen možná obnažil banalitu textů).

Vzpomněl jsem si při sledování těchto anglonátěrů – jež jsou pro tvůrce asi povinnou vstupenkou na prestižní festivaly – na jednu mezinárodní přehlídku v Ostravě. Zde vynikající německý performer překódoval zvukomalebnou francouzštinu básníka Květů zla pro festival do angličtiny (ač jindy hrál německy) – a podle toho celý ten internacionální jazykový galimatyáš, uvařený z Baudelaira, dopadl. Když jsem letos v Hradci na festivalu viděl jiný vynikající německý soubor hrát v Hamletovi anglicky nikoli Shakespearův originál, což bych místo zde užité němčiny docela chápal, ale přidané improvizované forbíny ke hře a o hře, omítnuté opět typicky univerzálním festivalovým anglonátěrem, pochopil jsem, že proti přenosnému panelu uniformovaného kýče nové generace nic nenadělám. Je totiž projevem širšího kýče zestejnění všeho a všech, kýče jménem globalizace. Bránit se mu dá (alespoň na divadle) snad jen návratem ke starému ekologickému heslu: mysli globálně, jednej lokálně.

(Psáno pro ČRo Vltava, neredukováno, rozšířeno)