Jestliže nějaký exces zažijete jednou, dvakrát, může jít o výjimku, jež potvrzuje normu. Zažíváte-li však vybočení z normy opakovaně, nejde o exces, ale o trend.

Jsme trendy?
Takovým trendem je globální nástup „antipolitiků“ a jejich „antistran“ do vrcholné politiky. Původně třeba podnikatelů v uzeninách, realitách, médiích a filmu. V Itálii a na Ukrajině udělal vrcholnou politickou kariéru komik. Spojeným státům a tím půlce světa před časem vládl, a ne špatně, průměrný westernový herec. Teď tam vládne jeho nepovedená karikatura, bývalý realitní magnát. A v největší zemi světa doživotním diktátorem sám sebe stanovil vysoký funkcionář KGB. Jsme malá země, „na to nemáme“. A tak putinovskou zdrobnělinou velkého kágébáka, doufejme jen dočasnou, je u nás neškodný ušmudlaný agent StB. Přesto může být sám trend pro zdraví společnosti vysoce toxický.

To tehdy, zneužívá-li image nepolitika mazaný vykuk, který natruc celé Evropě, z jejíž peněz žije, odmítá přestat být zároveň premiérem i velkopodnikatelem na její účet - a navrch na domácím trhu mediálním predátorem. Tyto olbřími střety zájmů (jak se ta vyčůraná česká zlodějna korektně nazývá) jsou dávno známé. Přesto zarazí, že právě jejich finální potvrzení, zdrcující rezoluci evropského parlamentu, v níž prakticky všechny evropské země prostřednictvím svých zástupců odmítly zlodějnu českého premiéra, že s výjimkou Fóra 24 média utajila před občany všech 50 „hustých“ bodů této rezoluce v zemi, jíž se to nejvíc týká. Totiž u nás.

Kde byla v těch dnech, kdy o ostudě českého premiéra promluvila jedním hlasem celá Evropa, někdejší občanská kuráž Reportérů ČT a 168 hodin? Řadu let znale a neúplatně sledují podvody a lži premiéra (i dalších vrcholných politiků), řadu let statečně čelí agresivnímu kejhání potrefených hus - a když jim dá konečně Evropa za pravdu, mlčí jak zařezaní? A odvážně nadále tepou (vím, je to také důležité) poměry na Slovensku, Bělorusku, Čině a jinde. Kritizují chaotické kroky vlády v koronakrizi (většina toho ovšem už předtím proběhne v mainstreamovém zpravodajství), popřípadě zdlouhavě probírají jako „žhavou kauzu“ Buffalo Billa. Ale jedinečnou příležitost podívat se evropskýma očima na toho, kdo nám vládne a koho si nadále volíme, si nechají ujít? Nechce se mi věřit, že by až tak dlouhé prsty měl tříčlenný soudružský bobo-výsadek strany a vlády do Rady ČT. Spíše bych věřil, že hrálo roli to, co v normalizaci účinně nahrazovalo tradiční cenzuru – autocenzura. Princip předběžné opatrnosti (v přírodě užitečný, v investigaci smrtící).

Jak je to možné?
Připomeňme si znovu. Máme prezidenta, který v přímém přenosu, před zraky národa taktak že v posvátné katedrále v opilosti nepozvrací korunovační klenoty. Dvakrát soudně černé na bílém usvědčeného lháře, který se odmítá posmrtně omluvit potomkům šestiletého vězně nacismu za výroky, že byl tento antinacista Hitlerův sympatizant (ostatně neschopnost uznat chybu a omluvit se mají oba naši nejvyšší činitelé společnou). V zahraniční politice máme místo prezidenta servilní onuci kremelského samovládce a čínského generálního tajemníka komunistů (eufemisticky nazývaného prezidentem). A přesto je tento lhář podruhé regulérně zvolen nadpoloviční většinou prvním mužem země. Stejně jako je opakovaně volen do čela administrativy agent StB, latifundista, řepkou a chemií prznící českou krajinu a verbálními projevy český jazyk, multimilionář, držený u moci komunisty, třikrát různými mezinárodními grémii uznaný za zloděje dotací, etc.

Na otázku, jak je to možné, už nevystačíme s běžnou odpovědí, jíž jsem tu i já nesčetněkrát nabízel. Že je to důsledek oligarchizace české politiky a majitelství rozhodujících médií v zemi, jež se časem logicky stává i faktickým majitelstvím mozků. A dokonce ani nevystačíme se známou kategorizací čtyř vin, jež podle Carla Jasperse zapříčinily u sousedů postupný zvrat z demokracie v despocii, alespoň v případě nacionálního socialismu (ale soudím, že Jaspersovy viny sedí i na nástup Gottwaldovy a později i Husákovy administrativy). Pravda, o první Jaspersově vině, trestně kriminální, dosud v případě premiéra není rozhodnuto, zato o vině politické (volíme ho, přestože víme), morální (mlčky přihlížíme a nic s tím neděláme) ani metafyzické (zde je arbitrem Bůh, potažmo svědomí) není pochyb.

Podobně ale nevystačíme ani s obecně platnými tezemi Timothyho Snydera (Tyranie). Ano, kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody; ano, jestliže nic není pravda, pak je všechno spektákl, a ti s nejnaditější peněženkou si zaplatí nejvíc oslepující světla; ano, moderní tyranie je cílená manipulace se strachem a nenadálou pohromou, která vyžaduje zrušení brzd a protiváh, to vše je starým trikem z hitlerovské učebnice. Ano, všichni nepřátelé svobody ve 20. století byli nepřátelé nevládních organizací, menšin a svobody médií.

To vše platí. Ale vysvětluje to záhadu dvou ocasů na českém lvu? To, že na rozdíl od okolních zemí máme české specifikum hned dvou svobodně zvolených lhářů a antidemokratů (nikoli jednoho – a druhého, dejme tomu, „vyvažujícího“)? Vysvětluje to bezezbytku (když vyloučíme konspiraci o rozsáhlé korupci výzkumných agentur) záhadu záhad, totiž premiérových zamrzle standardních 30 procent (a prezidentových 40 procent) podpory? Nejsme už v oblasti sociální patologie, invaze stínu a kolektivního nevědomí, oblasti, v níž nám bude nejlepším průvodcem Carl Gustav Jung? Zkusme se tedy na naši situaci podívat pro změnu jeho očima.