Sluníčkář nejspíš nejsem. Nerad bývám součástí nějakého houfu. Nesnáším zdrobněliny; naskakuje mi z nich vyrážka. Slunce je sice zdroj života, ale může se proměnit v zhoubně pulsující temnou hvězdu (to je, prosím, autorská licence, prosím, aby mi astronomové nenadávali, že to tak není).
Poslyšte slovo Nejvyšší, poslyšte Slovo (z rozhovoru Práva s prezidentem Milošem Zemanem):
Občas mě napadne: je to jako štafeta. Sice: pokaždé jiný stadion, jiná dráha, rozdílné dresy, všelijak jinak úsilím vypjatá a námahou zdrcená těla, počasí je taky jiné, i diváci jsou odlišní, také jejich tváře i tváře běžců, start a cíl na jiných stranách, ba kolíky, obepjaté dlaněmi, jsou různé, ostatně ani ty sevřené pěsti nejsou totožné. Ale přesto je to pořád stejné. Jako zarputilá štafeta.
Polská vláda se rozhodla okupovat tamní veřejnoprávní televizi a udělat si z ní hlásnou troubu. Má takovou převahu v parlamentu, že si to může i uzákonit. Vláda a poslanci jsou přece důležitější, než média, neb zvoleni občany; tak velí politický mozek a dodává: „Měla by nám patřit. Nebo alespoň sloužit.“ Žádnou mediokracii nelze připustit. Jsme tu přece my, rozkročeni nad všemi. Zákonodárci, ministři, prezidenti.