Nejsem z těch, jimž se říká sluníčkáři. Milosrdenství je sice krásná věc, ale zpravidla nakonec zjišťujeme, že košile je bližší než kabát. A obávám se, že ve chvíli, kdy by se do Evropy přestěhoval podstatný kus Afriky a část Blízkého východu k tomu coby třešnička na dortu, mohlo by začít ekonomicky jít z tlustého do tenkých a nějak bychom se tady tlačili. Myslím si ovšem, že ve věci uprchlíků bychom se měli chovat vstřícněji a slušněji, neskandovat po náměstích, že by se měli vyhlásit za lovnou zvěř.

Vůdce, kteří zde budují jakési české křižácké vojsko, Zemana, Konvičku, Okamuru, Černocha a několik dalších, považuji za nebezpečnější než řečené sluníčkáře. Ti jsou totiž hodní, navíc nehrozí, že by někdy zvítězili. Což postkomunisté a neofašisté, sdružující se v prvních řadách pod prapory uvedených kazatelů nenávisti, velmi snadno mohou. Lidé se rádi přidávají k násilníkům, kterým se právě daří. Dílem z pocitu triumfující sounáležitosti se silnými, částečně ze strachu. Hnus, který z nich čpí, dá se spolknout. Čeho jsou takoví potom schopní, ukazuje vcelku názorně historie minulého století.

Věru, že „hodnoty“, jimiž se ohání tlupa darebáků, nazývající se Islámský stát, jsou čímsi hnusným, jedovatým a ďábelským. Čím dříve bude tato banditská organizace zašlapána do země, tím lépe. Myslím, že jakákoliv milost v tomto případě byla by slabostí. Za zločiny musí přijít trest a rozhodně ne milosrdný.

Doufám, že v tomhle boji zvítězíme; tedy, že někdo zvítězí za nás, v moderních dějinách nebývá náš podíl na triumfech svobody a demokracie nijak závratný; na těch pár hrdinů, kteří do toho opravdu šli, snadno zapomínáme, a masově jsme mlčeli, když za hrdinství dostávali kriminál, ba i šibenici. Pravda je, že když se to pak někdy hodí, jsou vytaženi jako stará veteš, oprášeni a připínají se jim metály. S pocitem, že vyznamenáváme také sami sebe.

Až se tedy zvítězí a vydechne, měli bychom se asi zamyslet nad hodnotami, které tu někteří proklamují jako div že ne svatý grál. Snad by stálo za to si připomenout, že ony slavné evropské hodnoty zplodily nacismus, fašismus a komunismus. Z národů Goetha, Schillera, Puškina a Lermontova vylíhla se individua, svým chováním velmi připomínající musulmanské zabijáky. A spoluobčané aktivních vrahů tleskali těm zločinům tak dychtivě, až nad tím, jací jsou nadlidé rasoví či třídní, samým blaženstvím slintali. Toto zavrženíhodné divadlo se odehrávalo historicky ne zrovna dávno. Vždyť lidé, pamatující 50. léta, ještě žijí.

Tu bych chtěl připomenout, že občasná tvrzení, jak odpudivé násilí a vraždění roste z kořenů fanatické víry či náboženství, je blábolivá pitomost. „Bůh je mrtev,“ vytržené z Nietzscheho, jistě konvenovalo Adolfu Hitlerovi, který se cítil být nadčlověk a snad i nadbohem. Ateistický bolševický režim si za pár desetiletí své existence udělal do pažeb tolik vrubů, že je každý věroučný fanatismus ve srovnatelném čase k lidem lísajícím se beránkem.

Islámský stát musíme zabít. A to ne z hodnotových důvodů. Nemá hodnoty, jenom je předstírá; což jde snadno. Kdyby kterýkoliv fundamentalistický gangster začal používat Bibli tak, jak džihádisté užívají Korán, našel by v ní mnoho podkladů pro to, jak rozpoutat peklo na zemi. A to, prosím, našel by i v Novém zákoně, tomto textu milosrdenství. Jen pro zajímavost – přečtěte si První list korintským, co se tam píše o ženách. Najděte si také v Matoušovi, jak Ježíš vyzývá, aby si člověk vyrval oko,. kterým zhřešil, a uťal paži, jíž zhřešil. Myslím, že vzít to doslova, kutálely by se místní krajinou slepé trupy bez údů. Vždy se najde idiot, který začne vykládat Svaté knihy do písmene a vyžaduje po svých bližních, aby ho následovali svými činy. Zvláštní je, že je skoro vždycky všude najde. V tom je nebezpečí spojení dobrých, ale složitých Knih a zlých, ovšem jednoduchých kazatelů. Nemyslím si proto, že bychom měli Islámský stát zlikvidovat kvůli nějakým hodnotám, ale jednoduše proto, že nás ohrožuje.

A když už pak začneme debatu o hodnotách, bylo by asi moudřejší, zastavit se dříve než u islámských u těch našich. Víme-li, které to jsou, jak vypadají, jak se mění, jak je vykládat, jak je bránit. Zdá se mi totiž, že si v tomto ohledu nestojíme nijak pevně v kramflecích, a pak přeochotně nasloucháme falešným prorokům, kteří se jimi ohánějí.

A jedna drobnost nakonec: zajímalo by mě, jak se chovají ke svým manželkám někteří z těch, kteří hlasitě křičí, jak je islám krutý k ženám. Zda ne hůře, než mnohý machometán.