Lidé křečkovali zboží v „poloprázdných“ krámech. Bylo toho zdánlivě více, než Norové byli schopni zvládnout. Mí krajané se dožadovali návratu oblíbených značek piva a čokolády do regálů obchodů, zatímco plnili nákupní košíky a vozíky jedním nezdravým artiklem za druhým, aby se předzásobili minimálně do léta příštího roku.
Ze škol chodí jen zcela šokující příběhy. Násilí a vyhrůžky zažil jeden ze čtyř učitelů základních škol a devět z deseti škol se podle inspektorů práce s problematikou špatně vypořádalo. Nakolik je průměrný Nor obeznámen s každodenní realitou odehrávající se v norských školních budovách a venkovních areálech škol?
Výpověď učitele střední školy v Oslu již v důchodu uvedla část Norů do pohybu. Otevřený dopis Geira Johannesena se hodně přeposílá a to (byť nejspíše naprosto marně) i politikům.
Nemají být žáci začlenění do norského školství anebo má být Norsko začleněno do nevyslovitelného náboženství?
Jelikož mnohdy může být obtížné rozlišovat mezi tím, co skutečně charakterizuje obyvatele dané země, od obrázku, jenž ti, jež jsou u moci, chtějí, aby viděl okolní svět a cpou mu skrze své zastupitele a své úřady, nejen mne vždy zajímala spíše málokdy podávaná podivná až odvrácená tvář Norska, či kterékoli další země než obrázek, jenž se snaží „prodávat“ takřka každý druhý.
K nepřehlédnutelným norským projevům vybízejícím nejen ke zpytování svědomí patří neodbytné poznámky „Severonorů“. Jejich okolí a vůbec této zemi mnoha tváří mohou připadat jako známý slon v porcelánu.